Chapter Text
BUDAPEŠŤ, rok 2008
Kap.
Kap.
Natalia ten zvuk nenáviděla. Když lezli sem nahoru, museli narušit potrubí nad jejich hlavami. Buď, anebo už narušené bylo, to Natalia nevěděla, ani se o to nestarala. Její pozornost poutaly kapky vody, v pravidelných intervalech skapávající k jejím nohám.
Kap.
Kap.
Ten zvuk jí připomínal krev, pomalu stékající z jejího nože. Krev, která zbarvila její dlaně doruda a stále se držela na špičkách prstů a pod nehty. Nesešlo na tom, jak dlouho si v té malé kaluži drhla ruce, ta barva se už dávno vpila do její kůže.
Poznamenala ji.
Pošpinila.
Označila.
Kap.
Toužila se vrhnout ke zdroji, najít tu miniaturní prasklinku a něčím ji ucpat, ale neudělala to. Seděla nehnutě, oči upírala na lukostřelce naproti sobě a mlčela.
Netušila, za jak dlouho je tady najdou. Věděla však, že dřív nebo později se budou muset přemístit jinam. Strop stanice metra byl až moc riskantním úkrytem. Jediná cesta ven byl zároveň vstup dovnitř. Nevěděli by, že je našli, dokud by nebylo příliš pozdě. Nemluvě o civilistech, kteří se jim procházeli pod nohama, nic netušíce. Neměli ani to nejmenší ponětí, jaké nebezpečí jim hrozí.
Kap.
Tolik zmařených životů.
„Proč jsi mě nezabil?“
Byl to jen šepot, nic víc. Nechtěla se zeptat. Neuvědomovala si, že jí ta slova unikla, dokud nebylo příliš pozdě, aby je vzala zpátky.
Clint Barton zvedl hlavu od své práce. Na rozdíl od ní, on si jejich už dvoudenní čekání krátil pečlivými přípravami na možný boj. Naleštěné hroty šípů byly důkazem. „Protože každý z nás si zaslouží druhou šanci.“ Nevypadal zaskočený tou otázkou. Očividně ji čekal.
„Já ne.“ Jak by taky mohla? Byla vražedkyně. Nemilosrdná. Krutá. Byla zbraní, která jenom čekala, až někdo zmáčkne spoušť.
„Ty také.“ Opatrně uložil šíp do toulce, ale nevzal další. Věnoval svou pozornost jí. „Chceš vědět, proč jsem tě nezabil? Je to prosté. Kdysi jsem byl na podobném místě. Ubližoval jsem lidem. Ale pak přišel někdo, kdo mi dal šanci. Naději. Namísto ubližování lidem jsem mohl své schopnosti používat k jejich ochraně.“
Neřekla nic. Mlčela. Přemýšlela. Co vůbec byla naděje? Jenom snůška povídek pro děti, lži, kterými je rodiče krmili, aby je ukonejšili a ochránili před krutostí vnějšího světa.
Už zapomněla, jaký pocit naděje je.
Kap.
„Když jsem tě držel,“ pokračoval klidně, „neviděl jsem tu bezcitnou vražedkyni, kterou jsem byl poslán zabít. Viděl jsem malé děvče, které nikdy nepoznalo nic jiného než smrt. Prozradily tě tvoje oči. Neměla jsi důvod bojovat – ale zároveň jsi nechtěla umřít. Máš v sobě plamen, který se může změnit v požár s ohromnými následky.“ Odepl si nůž od svého lýtka a pustil se do čištění dávno blyštivé čepele. „Je jen na tobě, jakým směrem ho navedeš.“
Byl to zvláštní pocit, moci se rozhodnout sama za sebe. Nikdy by si nemyslela, že se jí tahle šance znova naskytne. A teď, když ji měla, nevěděla, co s ní udělat.
Pálily ji oči. Pevným stiskem je zavřela, ale ani to nezastavilo pár osamělých slz, aby jí stekly po tváři. „Už nechci žít takhle.“
„Nemusíš.“
Slyšela, jak se pohnul. Blížil se k ní. Zamrkala, slzy jí před očima vytvořily rozmazanou clonu. Nereagovala, když Barton zvedl jednu ruku k ní, ale pak lehounce přikývla. Uchopil ji za předloktí a ten dotek byl ten nejněžnější, jaký na sobě za poslední dekádu cítila.
„Pomůžu ti,“ slíbil Barton pevně. „S čímkoli jen budeš chtít. Jakkoli jen budu moct. Už nemusíš žít takhle. Ty si určíš, kým chceš být. Ty a nikdo jiný.“
Chtěla mu věřit. Tak moc mu chtěla věřit. Ale důvěra byla přeceňovaná a končívala nevyhnutelným hořkým zklamáním.
Jenže ten muž ji zachránil. Mohl ji zabít, mířil jí hrotem šípu přímo na srdce a ani veškerý její trénink by jí nepomohl. Mohl ji zabít, ale neudělal to, protože v ní údajně viděl něco, co sama před tolika lety pohřbila.
Možná to byla léčka. Možná to byl jen trik, jak ji nalákat na druhou stranu, jak ji dostat, aby pracovala pro ně.
Možná.
Ale i kdyby ano, padla by do pasti s vědomím, že se tak poprvé v životě rozhodla sama.
Slibuješ? chtěla se zeptat. Neučinila tak však. Netroufla si žádat o další plané sliby, které neměly žádnou hodnotu ani význam.
Nenalézala slova, a tak jenom pomalu, trhaně přikývla. Barton však dokonale věděl, jaké je její rozhodnutí, a ten letmý, upřímný úsměv, který jí věnoval, ji naplnil hřejivým pocitem, který na okamžik rozehnal tu temnotu okolo jejího srdce.
Byl to zoufalý výkřik o pomoc. Slepý výstřel do tmy, při kterém se mohla jenom modlit, aby střela našla svůj cíl.
Kap.
Natalia se rozechvěle nadechla. Kapky krve se změnily v slané slzy, když se konečně natáhla, aby zacpala tu drobnou prasklinu v potrubí.
Uchopila svou zbraň. Byl čas se přesunout jinam. Pryž z tohohle města, pryč z tohohle života.
Napjatě čekala. Další úder však nepřišel, a ona úlevně svěsila ramena.
A Natalia si dovolila doufat.