Chapter Text
Los padl. Další z jejich vesnice, kdo má být obětní beránek. Další kdo bude muset bojovat o svůj život jen kvůli hladu monster. Samozřejmě lepší než kdyby je měla roztrhat všechny, ale… to se nikdo nepozastaví nad smrtí všech těch nevinných?! Proč zůstávají vojáci ve hradu a ti šťastní vevnitř se veselí, zatímco za pevnými hradbami je jen krev prolévaná v prohnilé hře?
***
„Ne! Neberte mi mého syna!“
„Zpátky, madam.“
„Musíš přežít, Jarko. Rozumíš? Musíš nám přežít! Prosím!-"
Jarka s lehkým trhnutím hlavy zahnal smutnou vzpomínku. Tady mu nic takového nepomůže. Stačí chvíle nepozornosti a – ne, nechtěl na to myslet. Opatrně vykoukl ze své skrýše za spadenými prkny. Jeho pohled se střetl s vyděšenýma očima dívky schované pod nějakou velkou skříní. ‚Už jdou,‘ naznačila rty.
Jako by to přivolala, zaslechl pomalé šouravé kroky. ‚Jsou asi dva,‘ zběžně odhadl a ustoupil víc do stínu.
Srdce mu bušilo jako by snad chtělo, aby bylo slyšet na míle daleko. Zkoušel zklidnit dech, ale jakmile tak učinil, ucítil nezapomenutelný zápach. Pach smrti. Pomalu dal ruku před pusu. Ta vůně pronikala snad až do morku kostí. Tohle tedy mysleli, že je nezaměnitelná.
A pak je spatřil. Samy vypadaly jak tělo v rozkladu. Základním tvarem podobné opicím, ale aspoň trojnásob větší. Hlavy mohutné s malým čelem a širokými tlamami. Těžko říct, zda byly pokryty slizem či slinami. Snad obojím. Odporná barva jejich těla navíc nesla bonus navíc: z většiny ji pokrývala zaschlá krev. Ale ty oči… snad nejhorší část. Jakoby se snažily člověka utěšit. Vypadaly tak krásně, snad až roztomile. Na malý moment ho zmátly. Hned si však vzpomněl na pověst, pravíc základní pravidlo: nedívej se jim do očí, neboť tak nejsnáze nalezneš smrt.
Zrůdy se však náhle zastavily. Pro Jarku stály před dveřmi (až na to, že ty dveře ležely stranou. Zcela rozbité a… no…domyslíte si čím vším pokryté), ale pro tu dívku přímo před její skrýší.
Pak však pokračovaly a po chvíli si dívka oddechla. Což se jí stalo osudným. Obě zrůdy se rychle vrátily a vytáhly ji ze stínu.
!!!!!!!!!!
!!!!!!!!!!
!!!!!!!!!!
Ne že by jí dopřály rychlý odchod. První zabořily tesáky do jejích končetin. Trhaly jako žralok, ale s etiketou hyeny. Bolestný křik brzy naplnil celou budovu a zvonil Jarkovi v uších. Jak byl teď rád, že si přikryl pusu. Zrůdy však ani zdaleka neskončily. Zanechaly končetiny polorozervalé a vrhly se na její trup. Krev teď vymalovala nejbližší stěny a stále jako by neubývala. Cáry masa pověsily se na nábytek a také stěny. A na podlahu zbyla louže rudé a kousky orgánů. Ve chvíli, kdy byla ke spatření střeva, jak vylézají vedle ní, křik a pláč utichl. Podle tepenného krvácení však pouze omdlela.
!!!!!!!
!!!!!!!
!!!!!!!
Jarka s hrůzou sledoval celé to dílo. Na popis momentu zdál se mu sebehorší naturalismus nedostatečný. Chtěl aspoň vzlyknout, ale hrdlo mu vyschlo a jeho mysl se jakoby přesunula do ochranné pozice. Stal se jen pozorovatelem. Z té role ho však vytrhla hrůzná skutečnost. Zrůdy ani nedokončily hodování a zanechaly těla. Tedy spíš co z něj zbylo.
Už už chtěl polevit, když k ubohé hromádce přiběhla menší, zato rychlejší, stvůra. Až sebou trh jak se jí lekl. Jak ale sebou škubnul, zastavila se v očichávání své kořisti a pohlédla jeho směrem. V ten moment naštěstí už měl schovanou hlavu, ale slyšel, jak pomalu vchází dovnitř. Čas se zastavil a jeho mysl vnímala pouze tu hroudu čehosi, zvolna bloumajíc po pokoji. Aby toho nebylo málo, zastavila se přímo před jeho skrýší. Každé tlouknutí srdce trvalo hodinu. Adrenalin ho naplnil jako horká voda a spolu s ním utíkala každá vteřina jako rok. Dlouho jeho uši nic nezachytily, ale tělo mu ztuhlo jak z mramoru. Neodvažoval se o pohyb byť i jen pokusit. A dobře že tak. Po době táhnoucí se víc než věčnost to stvoření odstoupilo, vrátilo se do chodby a odtáhlo tu chuděru. Ani tehdy nevydechl. Přesně tak skončil život oné dívky.
***
Vzdal odhadování času. Jednak neměl sebemenší ponětí kolik je, natož jaký den je, a navíc se nechtěl rozptylovat. Chtě nechtě však musel neustále myslet na svou sestru. Byla odvedena dva týdny před ním. Přežila? Pochyboval. Jen doufal, že to bylo rychlé. Její dvojče sice nic necítilo, ale nechtěl se na to spoléhat.
Zatím spatřil pouze pár lidí. Někteří se snažili schovat hromadně ve větší schovce, ale téměř vždy jim to nevyšlo. Jen to některým dalo možnost úprku, protože se netvoři zasekli na prvních kořistích. Co tak ale pochytil, všichni se snažili najít to samé. Kromě jídla a vody (oboje vždy narychlo vhozeno pro případné přeživší) směřovali k Přestupní stanici. Nikdo nevěděl, zda se jedná o legendu nebo skutečné místo, ale drželi se té naděje zuby nehty. Každý toužil se dostat do jediné místnosti, kam stvůry nechodily, a odkud stačilo proběhnout pár chodeb a ovanul vás čerstvý vzduch, neboli svoboda. V teorii to možná zní krásně. Každopádně každý příběh či povídačka se neobešel bez varování. Poslední chodby jsou nejhorší. Protože co je v životě jednoduché, že?
Takže…kde ta místnost je? Jak tak pohledem projížděl okolí, viděl samý bordel. Trámy, polorozpadlá zeď, cihly, nánosy prachu a… nábytek od skříní po židle, z neznámého důvodu uprostřed i vana. Na druhou stranu lepší než perfektně vybavená kuchyň (tu už taky viděl. Poněkud blbý a nevkusný černý humor). V tu jeho pozornost upoutala podivná skříň. V čem podivná? Byla relativně čistá a v celku.
‚…To nemůže být tak jednoduché, že ne?‘ pomalu a neustále ve stínu se začal přesouvat k ní.
‚Stejně nemám co ztratit. Moment – to voní jako...pomeranče s hřebíčkem?‘
Naposledy se rozhlédl a zaposlouchal, než se zatajeným dechem zatáhl za nejbližší křídlo. Opatrně nakoukl dovnitř. Až na podivný otvor normální almara. Lehounce za sebou přivřel a sklonil se k němu.