Chapter Text
Pojďte blíž, pojďte blíž moji drazí, Otec Josef vám poví příběh. Je to Dírský příběh, je to příběh města kde vše všední, je nevšední. Kde vše nevšední je všední. Povím vám příběh o přátelích, o milencích, o statečných, o zbabělých, o nevšedních lidech, kterým se dějí všední věcy. Příběh o bozích a o lidech.
Pro to přijďte blíž, usedněte, ulehněte a vyslechněte příběh který přináším.
Notes:
v příští kapitole budeme telefonovat
Chapter Text
Když se Malice dočetla o tom rituálu, připadalo jí to zajímavé.
Zavolala proto Florenc, o které tušila, že by o něm mohla vědět víc.
„No, ano, je to opravdu starý rituál slibující přízeň přírody a jejích bohů, ale nemá žádné prokázané blahé účinky. Myslím, že většina praktikujících naprosto a úplně zešílela.“
„Našla jsem na půdě i ty masky, které jsou k němu potřeba.“
„Slyšela jsem, že snad přináší i neštěstí a smůlu.“
„Tančí se při něm v plném měsíčním světle v lese.“
„Stejně si myslím, že je potřeba asi tucet lidí.“
„Píše se tady, že stačí i šest.“
„Nevím, jestli je to v téhle těžké a chaotické době vhodné...“
„Je tam i maska krávy.“
„Ach jo, je to marné, je to marné. Dobře, rozešlu zprávu dál, dám vědět tomu, kdo mi jako první přijde pod ruku.“
„Děkuji, Florenc.“
„Neděkuj, Malice.“
:::
První, koho k Florenc zanesl vítr, byl Eppo.
„Ale, ale, kampak jsi se to zatoulal, copak nevíš, že Zámeček je na druhou stranu? A odpusť si ta sprostá a vulgární gesta.“
„A ty si odpusť ty řeči.“
„Ráda tě tu zase jednou vidím.“
„Nevím, jestli jsem ochoten říct to samé.“
„Posluž si, dělej nedostupného. Jak je ctěná libost.“
„A budu.“
„Buď si. Ale teď vážně. Pozítří, v noci, zapomenutý, více či méně temný rituál. Vsadím se, že skrz naskrz děravý.“
„Hm.“
„Tajemné tance a masky.“
„Hm, co aura?“
„Pro všechny rohy, co já vím, neprozkoumaná?“
„Výborně.“
„Potřebujeme víc lidí, s tebou jsme tři.“
„Řeknu to Ucům.“
„Nebo tomu tvému rozkošnému klučíkovi.“
„Jdi do prdele, Florenc.“
„Nechť tě tam Mulokš dovede, Eppo.“
:::
Eppo potkal Nikolu krátce poté.
„Je v plánu nějakej tajemnej a pravděpodobně nebezpečnej rituál.“
„Nekecej! Kdy? Kde?“
„Pozítří, v noci, v lese.“
„Posvátný...“
„Víš, někdy mě trápí, jak moc máte sebedestrukční sklony, Uců.“
„Ach, jsi tak pozorný.“
„To slýchám často. Máte ještě ty okultní hadry z minule?“
„To si piš, že jo. Jak já to zavolám Jutě.“
„Jenom jestli před ní dokážeš mluvit, jestli se zase neza-za-zakoktáš.“
„Alespoň někoho mám.“
„To bylo ošklivý, Nikolo.“
„Snad to rozdejcháš, Eppo.“
:::
Nikola zavolal Jutě, jakmile se zbavili Eppa.
„Ahoj, kočko!“
„Říkala jsem ti, ať mi tak neříkáš.“
„Promiň, promiň... co děláš?“
„Dávám si kafe, pořád mi to připadá jako rouhání, ale je to velmi konvenční. Co ty?“
„Sháním s ostatníma nějaký byliny. Pozítří budeme dělat nějakej rituál... to už tady budeš, že jo?“
„Budu, ano, ale tu noc má zrovna bratránek propustku... myslela jsem, že někam zajdeme.“
„Tak ho vezmi taky.“
„Hm... kdo tam všechno bude?“
„Obvyklá skvadra.“
„No, tak to snad... to by mohl chtít.“
„Báječné! Prý budeme mít i zvířecí masky, no není to vzrušující?“
„To rozhodně, ale, zlato, nezlob se, někdo po mně něco chce, zavolám ti později, ano?“
„Dobře, jsme si jistí, že to tam všechno pokácíš! Miluju tě, Juto.“
„Provedu, já miluju tebe, Nikolo.“
:::
Juta mohla Jurikovi zavolat až později toho dne.
„Juriku! Zdravím, tak zítra pro tebe přijedu.“
„Ach Juto, to je báječná zpráva! Bude s námi i Nikola?“
„Na to jsem se tě chtěla právě zeptat. Nikola říká, že chtějí provádět nějaký pochybný rituál. Pokud vím, tak na to přišla Malice, a ta přesvědčila Florenc, která navedla Eppa, který pověděl Ucům, a ti přemluvili mě.“
„No, to tedy... to je hodně článků...“
„Ano, ty jsi ten poslední.“
„Prosím?“
„Mělo by nás být šest.“
„Zní to tedy zábavně, dobrá společnost. Za předpokladu, že se to Belokory nedonese...“
„Na to se spolehni.“
„No tak tedy dobrá!“
„Výborně, tak na viděnou, Juriku.“
„Na slyšenou, Juto.“
Notes:
v příští kapitole se podíváme do lesa
Chapter Text
Ještě než vešli do lesa, rozdala jim Malice masky.
„Mají souznít s nositelem, tak jsem to vybrala, jak nejlépe jsem uměla.“
.
Nikola Uců dostali masku vlka.
Byl to zvláštní vlk. Měl fialovou srst, docela krátkou. Vlk měl temně hnědé oči, za kterými člověk nic neviděl, ale jeho tlama byla vždy v úsměvu. Jeho obličej měl piercingy, kde to jen šlo, a v každém ušním lalůčku velký tunel. Nebyl moc vysoký, ale malý taky ne. Měl tetování lilií po celém těle, obepnuté jako réva.
„Protože jste takoví divocí,“ usmála se Malice, když Ucům masku dávala, a oni se na ni zazubili trochu křivými zuby.
.
Jurik Kazimír Chudáček dostal masku zajíce.
Byl to krátkosrstý zajíc, i když ne z vlastního zájmu. Srst byla úplně světlá, jakoby vyšisovaná od slunce. Byl to vysoký zajíc a jeho nos i uši měly stříbrné kroužky, kam se jen vešly. Oči měl zvláštní: jedno kaštanově hnědé, druhé úplně světle modré. Na pravém rameni se pyšnilo tetování kudlanky.
„Protože jsi z nás nejrychlejší, no a někdy plachý.“
Jurik nad tím pokrčil rameny.
.
Eppo Vrtěl dostal masku kavky.
Tenhle kavka měl černé peří, ač jenom obarvené, střižené do ne úplně vkusného muletu. Nebyl velká kafka, nižší než vlk i zajíc. Měl ty nejsvětlejší modré oči na světě, skoro průsvitné, jako křišťál. V zobáčku měl septum. Vzadu na krku měl tetování měsíce ve tvaru C.
„Pro tvoji černou duši.“
Eppo se pořádně zamračil, když si masku bral.
.
Juta Chudáčková dostala masku jelena.
Měla tmavě hnědou srst, která se vlnila někam po ramena, a na čele si udržovala ofinku. Oči měla šedé jako kouř. Nebyla vysoká, vlastně jenom o krapet vyšší než kavka. Uši měla propíchnuté na několika různých místech a na koleni tetování oka, které se ale dalo snadno přehlédnout. Na krku jí visel přívěšek neznámé květiny.
„Pro tvoji rozvahu.“
Juta si masku dlouho prohlížela, než si ji nasadila.
.
Florenc Sekáčová dostala masku krávy.
Měla tuze zelené oči, které jakoby zářily. Její srst byla dlouhá, ač podholená. Na několika místech měla z vlasů dredy a do nich vpletená peříčka. Měla dlouhý nos, špičatý, a po hrdle, hrudi, zádech a ramenou se jí klikatila tetování různých tajemných tvarů a symbolů. Kolem zápěstí i kotníků nosila rozličné ozdoby, včetně několika rolniček.
„Jsi totiž spirituální.“
Florenc si masku převzala až s obřadní vážností, ale pod ní se šklebila jako čert.
.
A Malice Vítámvásová dostala masku beránka.
Měla hnědou vlnu, střiženou do tvaru podkovy. Její barva očí by se dala nejlépe popsat jako kávově bronzová se zeleným nádechem, ale oči měla velké a uhrančivé.
Byla vysoká, vlastně nejvyšší z nich. Nosila decentní brýle, ale jenom když musela. Na obličeji měla mnoho a mnoho malých pih.
„Jsi totiž tvrdohlavá!“ zahlásili Nikola, když si Malice s drobným úsměvem brala svou masku.
Notes:
v příští kapitole se podíváme k pararacionalistům
Chapter Text
28. 9. Sobota
Eppo se probudil a všechno ho bolelo. Vypotácel se z postele, jen tak tak zapadl do kuchyně a udělal si první cikorku dne. I s hrnkem se odebral do koupelny, kde ze sebe shodil oblečení a…
Jeho odraz v zrcadle byl jiný. Jeho pohublé, kostnaté a bledé tělo vypadalo jinak. Musel dlouze přemýšlet, než mu to pořádně došlo. Ty jizvy byly nové, jak mu to mohlo nedojít hned? Měl je najednou všude.
Jedna kolem krku nahoře, druhá kolem krku dole. Kolem ramen, kolem paží, loktů, předloktí i zápěstí. Kolem torza a boků, kolem kolen i kotníků a tři táhlé na břiše a zádech. Dvacet tři. Dvacet tři jizev se mu objevilo jen tak, přes noc.
Tak určitě. Teď musel jednat, tohle smrdělo něčím podezřelým, a to se mu vůbec nelíbilo. Co teď, co teď, přemýšlel, když na sebe zíral v zrcadle. Jizvy se zdály být zahojené, ale rozhodně ne hezky. Býval by šel na Zámeček, ale to už možnost nebyla. Tím pádem mohl vyřadit i nemocnici z možností, no a pochybní detektivové teď taky makali pro Zámeček.
Přejel po jizvě na břiše rukou. Byla skutečná a pořádně ošklivá. Bude si muset vzít do práce rolák, aby zakryl ty na krku…
Protože do práce by jít měl. Nic ho zase tolik nebolelo, nepřipadal si jinak nijak zvláštně, ani nakažlivě, a potřeboval peníze. Koneckonců to může vyřešit po práci, možná ale bude muset počkat až po srazu… No moment, řešení se asi právě nabídlo samo.
.
Eppo pracoval v Dírské prozatímní knihovně. Po té, co sukuna rozšlapala, rozkousala a, omluvte mu ta slova, rozmrdala městskou knihovnu s velkou částí jejích zaměstnanců, Dířané si z jakési staré maringotky udělali provizorní. No a jelikož přežili dohromady dva zaměstnanci (dvojčata, jednovaječná, Antonie a Antonín, velmi matoucí), a jelikož Eppo zrovna dobrovolně povinně opustil svoje teplé místečko jako tripo-terapeut na Zámečku (PĚT! LET! VÝCVIKU! a hromadu peněz ho to místo stálo), stal se z Eppa prachobyčejný knihovník.
Uvnitř maringotky bylo momentálně jenom jedno z dvojčat, které se přehrabovalo v nekonečných řadách banánových krabic plných detektivních a lehce pornografických románů ze soukromých sbírek filantropičtějších spoluobčanů. Kdyby nebyl Eppo tak otrávený životem, snad by se i usmál nad dobrosrdečností svých sousedů.
„Dobré ráno, Eppo, jaký jsi měl večer?“ řeklo to dvojče. Neměl tušení, které z nich to bylo. Říkal jim oběma, ať mu vykají, ať mu říkají pane Vrtěl, ale oba ho ignorovali. Byl starší než dvojčata, bylo mu pět a dvacet, už se pomalu začal i brát jako seriózní dospělý jedinec, ale dvojčata, kterým bylo devatenáct, to okatě odmítala.
„Fajn,“ zamručel. Neměl chuť ani náladu se s nimi bavit. Včera byl pátek, Eppo šel hned po práci do lesa s… s… sám, protože neměl… neměl žádné kamarády. Byl tak unavený, že si ani nepamatoval, jak se dostal do postele. Nebo jak se dostal domů. Nebo jak přišel k prapodivným jizvám. Upravil si rolák, málem by na ně zapomněl, což by si člověk asi neřekl.
Správně by měl být absolutně hysterický. Postihla ho jemu absolutně neznámá tripóza, nevěděl, jestli náhodou opravdu není nakažlivá, no a hlavně, sakra, vůbec netušil, co se mu to dělo. Byla opravdu jenom otázka času, kdy z těch jizev něco vyleze. Třeba se na jeho těle začala manifestovat jeho zjizvená duše sedřená pod koly kapitalismu. Třeba ne. Měl by víc přemýšlet, než příště vyleze z bytu, ale to by taky nemusel vylézt vůbec.
Nechtěl se vracet do své nihilistické fáze ze střední školy. Byly v té době dny, kdy on s… s… sám zůstal doma, v pokoji, po tmě, ani po cigáru se v té době nenatáhl. Jeho máma z něj byla zoufalá, vzpomínal si, že nakonec do jeho pokoje vtrhnul soused a… no, zbytek už si nepamatoval, ale druhý den už do školy šel.
Jedno z dvojčat, které v maringotce bylo, se zasmálo, zatímco si Eppo svlékal kabát. Byl konec září, ale dnes byla větší zima než obvykle.
„Říkal jsi, že jdeš někam ven.“
„Hmm, šel jsem do lesa.“ Chodil tam často. Jenom tak bloumat s… s nikým. Sám. Byl sám.
.
Nebylo mu už šestnáct. Už se neživil extrémy a nepotřeboval si toho tolik dokazovat. Někdy i projevoval emoce. A byla pravda, že se pořád oblékal do černé, barvil si vlasy a byl vegan, ale fungoval ve společnosti. Více méně.
Takže mohl úplně v klidu říct, že ačkoliv jeho práce stála za hovno, nebylo to tak, že ji nenáviděl. Přežíval. Docela spokojeně.
Třeba měl mnohem víc přestávek na kouření, než měl na Zámečku. Vlastně mohl kouřit i z výdejního okénka maringotky, což byl velký bonus. Ale stejně, jakmile odbila dvanáctá, vystřelil pryč, jenom se zaprášilo.
Dnes nešel Eppo domů, ani nešel bloumat do lesa. Dnes byl spolek Pararacionalistů. V osmnácti se o nich dozvěděl a od té doby sbíral odvahu se k nim přidat. Málem omdlel, když zjistil, že sám Uriel Kopýtko pracuje na Zámečku. Jako on! Naštěstí s ním stihnul navázat kontakt ještě než ho vyhodili, totiž než nedobrovolně dobrovolně odešel.
Uriel měl ty nejvíc fascinující teorie. Během obědové přestávky spolu dlouze diskutovali o paleoastronautice, konkrétně o sumerské kultuře. Jindy spolu hovořili o parapsychologii, ke které měl Eppo velice blízko. Ve své terapeutické praxi ji využíval v kombinaci s touch, poupravenou hagioterapií, nebo tripoterapií. To Uriela zajímalo natolik, že Eppa pozval na schůzi spolku. A tak se stal členem a začal chodit pravidelně, někdy před tím, než přišel poprvé, jeden z původních členů odešel, a Eppo rád zaplnil díru.
Spolkem byl unešen. Naprosto a doslova, díky němu si vybudoval lásku a zájem o kryptozoologii, získal informace o vesmírných plavidlech, pořídil si tarotové karty a začal sbírat kameny.
Naprosto ho okouzlila Apolena a její Plejáďané mu připadali minimálně zajímaví. A i přes svou s lidmi nekompatibilní osobností se dokázal bavit i s Pěnkou a jejím snoubencem, jehož jméno pravidelně zapomínal.
Eppo doufal, že si zaleze do svého rohu a udělá na sobě nějaká vyšetření se všemi těmi věcmi, kterými spolek disponoval, ale sotva si svlékl kabát, už byla u něj
Apolena.
„Eppo. To je dobře, že jsi tu, musíme spolu probrat ten včerejší výboj energie.”
„Jakže?”
„Včera v noci, musel jsi to cítit. Byl to doslova výbuch negativní i pozitivní energie.”
„Nic jsem nezaznamenal.”
„Jak je to jen možné? Někdo tak citlivý na aury, jako jsi ty, to musel zachytit.”
„Hmm, ne. Něčeho takového bych si asi opravdu všimnul… ale nic. Nepřehnala jsi to zase s těma houbama?”
„Eppo, lysohlávky by nic takového nevyvolaly, očistila jsem je nabitou vodou.”
„Jasně, hele, musím běžet, zastavím se u tebe později.” Otočil se k ní zády, ale než stihl spěšně odejít, Apolena ho chytila za zápěstí, aby ho zadržela. Eppo ztuhl, když uslyšel hlasité lupnutí. Apolena ztuhla, když jí zůstala Eppova ruka v ruce.
.
Spolek Pararacionalistů seděl, vyjma předsedy, který se ještě neukázal, kolem stolu, v jehož středu ležela ruka useknutá v zápěstí.
„No, tak tohle jsme tady ještě neměli,” zamumlala Pěnka. Natáhla se přes stůl, aby se ruky dotkla, ale její snoubenec (Mečislav! vzpomněl si Eppo náhle) ji zastavil.
„Raději na to nesahej, meine schönste.”
„To není žádné to, to je moje ruka,” zavrčel Eppo, ale byl v moc velkém šoku na to, aby vymyslel nějakou výhrůžku.
Apolena mu dala malachit a opál, protože malachit klidní nervovou soustavu a opál posiluje vůli, kromě čehož jsou oba kameny kompatibilní se Štírem. Eppo jí byl vděčný, ale víc by ocenil panáka. Upadla mu ruka. Sakra.
„Měl bys jít na Zámeček…” poradil mu Mečislav, načež on nespokojeně zakňučel.
„Tam nemůžu! A nesmí se to dozvědět Uriel, ten by mě tam poslal, než bys řekl menulad!”
„No jo, ale jak to před ním tohle schováš?” pozvedla Pěnka obočí.
Eppo rozhodil rukama, načež všichni kolem stolu vyjekli, protože ruka na stole se pohnula stejně, jako kdyby s ní byl Eppo ještě spojený.
„Mein Gott…” vydechl Mečislav.
Pěnka pozadu odklopýtala od stolu.
„Dojdu pro izolepu.”
Apolena mezitím vytáhla další kámen, ten Eppo identifikovat nedokázal, a položila ho na oddělenou končetinu.
„Býčí oko přináší optimismus, vnitřní sílu a pomáhá vyrovnávat se s těžkými situacemi,” pronesla. Eppo cítil tíhu kamene. Nic neřekl, jenom na svou ruku upřeně zíral.
Pěnka se vrátila i s izolepou.
„Tak, Eppo, vezmi ruku a přidrž ji tak, ať to můžu slepit.”
„Fakt si myslíš, že nějaká debilní izolepa udrží celou ruku na místě?” vyjekl Eppo, ale teď už dával pozor, aby s končetinou nepohnul.
„Máš lepší nápad?” Musel přiznat, že neměl, a tak s krajním odporem vzal svou ruku do ruky, přiložil ji na její místo a—
Ozvalo se plup. Ruka byla zase součástí Eppova těla, na místě oddělení se objevila hnusná jizva po celém obvodu ruky.
Eppo s ní cvičně pohnul, až mu klouby hlasitě zapraskaly.
„No, tak dobrý. Problém vyřešen.” Pěnka odložila izolepu.
Eppo nepřítomně přikývl.
Zbytek dne nepromluvil.
Notes:
v příští kapitole se podíváme do Prahy
Chapter Text
1.10. úterý
Juta měla bakalářský titul z aplikované fyziky a magisterský z jaderné a subjaderné fyziky. Přesto nakonec skončila na střední škole jako učitelka zmíněné fyziky a matematiky. Bylo to jen na dva roky, na poloviční úvazek, ale stejně tomu nemohla uvěřit. Nesla to ovšem s grácií sobě vlastní a se vztyčenou hlavou.
Koneckonců, byla z Díry. Věděla, že se dějí i horší věci než práce ve veřejném vzdělávacím systému.
Zrovna probírali termodynamiku – ne zrovna její oblíbené téma, a očividně ani oblíbené téma jejích žáků, soudě podle jejich znuděných obličejů. Měla za sebou teprve měsíc výuky, ale už si stihla vybudovat určitou pověst, takže ve třídě panoval poměrný klid.
Třetí bé ale byla plná nesnesitelných fracků, takže ji nepřekvapilo, když ji ve chvíli, kdy se otočila od tabule, trefila guma přímo do čela. Třídou zazněl smích, dokud si studenti nevšimli, že se magistra Chudáčková vůbec nesměje.
„Velmi vtipné, opravdu. Být tohle základní škola, směju se, až bych brečela. Ale tohle není základní škola, že ne? Kdyby byla, našla bych viníka a donutila ho vypočítat trajektorii hodu a sílu dopadu. Ale tohle je střední škola. Dokonce střední odborná. Takže, prosím, otevřete sešity na nové straně. Uděláme si z výpočtu trajektorie gumy malou, milou desetiminutovku. Říká se tomu kolektivní vina.“
Smích vystřídalo otrávené mručení a šustění stránek sešitů.
Juta moc dobře věděla, kdo tu gumu hodil. Jan Douda. Netušila, co s ní tenhle výrůstek má za problém, a ani to nehodlala zjišťovat. Stačilo jí vědět, že z testu dostane čtyřku – jako většina třídy.
Neměla ve zvyku během testů procházet třídu. Bylo jí celkem jedno, jak moc studenti podvádějí. Dnes udělala výjimku, a to jen proto, aby se podívala na test Jana Doudy.
„Hm, nechcete se zamyslet znovu, pane Doudo?“ zeptala se, když viděla jeho pokus o výpočet. Chlapec zatnul ruce v pěst.
Nijak zvlášť si takové mučení neužívala, ale v poslední době byla napjatá a studenti byli nejblíž po ruce. Od víkendu to s ní šlo z kopce. Byla u rodičů, doma, v Díře, což v ní vždy zanechávalo hořkosladké dojmy. Ani sama nevěděla proč. Její otec, který mimochodem učil na dírském gymnáziu, celý víkend mluvil o tom, jak je rád, že se jednou zastavila doma. Zároveň si stěžoval, že poslední dobou jeho a maminku úplně zanedbává. Říkala mu, že v Díře bývá každý víkend. On sice přitakal, ale dodal, že s nimi skoro netráví čas. A ona na to, s kým jiným by tu asi měla čas trávit. Pak už mlčel. Mlčel skoro celý víkend, což Jutu neuvěřitelně dráždilo.
Ještě chvíli se dívala na test ubohého Jana. Už se chystala vrátit ke katedře, když si všimla skvrny na téměř čistém papíře před studentem. Po chvíli ji zaregistroval i Douda a vzhlédl k Jutě.
Kap, kap. Na papíře se objevily další rudé skvrny.
Juta bezmyšlenkovitě zvedla ruku k místu, kde ji zasáhla guma. Nahmatala ránu a ucítila teplou, vlhkou krev.
.
V kabinetu žádné náplasti neměli, takže musela až do přízemí, do kabinetu tělocviku, kde byla lékárnička. Nebyl žádný reálný důvod, proč by měla kvůli gumě tak moc krvácet, ale bylo to tak. Myslela, že si ranku utře kapesníkem, ale celý se nasákl krví. Další kapesník také. Když rána konečně přestala krvácet, použila náplast. Vypadalo to... zvláštně. Měla ji téměř přímo mezi očima.
Vzpomněla si, že když poprvé potkala slavného Morouse McČmuchala, měl také náplast na čele. Později začal po Díře chodit s těmi směšnými brýlemi a třetím okem. Juta jen doufala, že jí třetí oko nenaroste. Stejně by kvůli ofině špatně viděla.
Ostatně, o McČmuchalovi se vědělo, že měl značné problémy s orientací v prostoru. Někdo Jutě jednou poslal video, ve kterém narazil do pouliční lampy.
Když byla ve svém malém bytě, který nazývala mimo Díru domovem, náplast si opatrně strhla, aby zjistila, jak to vypadá. K jejímu překvapení byla rána téměř úplně zahojená. Zbyla jen drobná jizva.
Bylo to jasné. Zase nějaká děravost. Nešlo tomu uniknout. Ne že by se jim vyhýbala – když končila střední školu, byla jimi tak posedlá, že napsala odbornou práci na téma využití děravostí v energetice a poslala ji na radnici. Už si pořádně nevzpomínala proč. O měsíc později se ale její práce objevila na webových stránkách radnice – s cizím jménem. Dost ji to naštvalo. Přísahala, že je zažaluje, ale nakonec to neudělala. Už ani nevěděla proč.
Hleděla na svoji tvář v malém stolním zrcátku. Jizva byla maličká, vůbec se nezdálo, že ještě ráno krvácela. Když se ale podívala blíž, všimla si dalších drobných jizviček. Po obou stranách nosu.
Doufala, že to není nějaká děravá nemoc, která by se mohla rozšířit do světa. Nebylo by to poprvé, co by si z Díry něco takového přivezla. Asi před rokem se jí do kufru auta dostala recitující kavka. Ta malá potvora jí vyletěla z kufru, toulala se po ulici a křičela něco o Josefovi K. a o soudech. Trvalo přes hodinu, než ji chytila. Následující týden žila kavka s ní v bytě, než ji Juta odvezla zpět do Díry. Docela si ji oblíbila – kavka recitovala pouze Proces, což bylo Jutino oblíbené dílo od Kafky. Občas recitovaly společně. Jmenovala ji Lenka. Kdo ví, kde jí byl konec. Někdy Jutě přišlo, že ji ve městě zahlédla. Možná to ale nebyla ona – člověk si v Díře nikdy nemohl být jistý.
Jizvy na obličeji však byly podezřelé. Co se jí to jen o víkendu stalo? Co by něco takového mohlo způsobit? V pátek přijela někdy po třetí odpoledne… A pak? Co se dělo potom? Pamatovala si až sobotní ráno, kdy se probudila ve svém dětském pokoji u rodičů. Jak to, že si toho nevšimla dřív? Neměla ani jedinou vzpomínku na pátek večer. Věděla jen, že zatočila na Díru u Halogenového nebe. A pak? Nic.
Nepřítomně sáhla po telefonu a vytočila číslo své matky.
„Mami, ahoj. Prosím tě, nevíš, kde jsem byla v pátek večer?“
Její matka mlčela.
„Mami?“
„Proč se mě na to ptáš?“ odpověděla nakonec. Zněla vyloženě rozhněvaně, což nemívala ve zvyku.
„Já… asi jsem děravá. Nepamatuji si, co se dělo.“
„Byla jsi venku.“
„Ale kde venku?“
„Jak to mám asi vědět? Někde s těmi… hulváty!“
„S jakými hulváty?“
„Nedělej hloupou! Trávíš s nimi všechen čas, co jsi v Díře!“
„Mami, prosím tě, neječ na mě. Já opravdu nevím, s jakými hulváty se podle tebe stýkám. A hlavně, co je ti do toho? Je mi šestadvacet, můžeš přesta—“
Zarazila se. Telefon ležel na stole. Co to bylo? Ztratila paměť? Už mluvila s matkou, a zase to zapomněla?
Ne. Ze sluchátka stále zněl rozčilený hlas její matky.
„Bože…,“ zamumlala, zhluboka se nadechla a natáhla se po telefonu. Pak se zděsila. Její ruka telefonem prošla, jako by tam vůbec nebyl.
„Pro všechny krávy…,“ zašeptala.
Sklonila se k telefonu.
„Mami, zavolám ti později.“
.
Trvalo jí hodinu, než se jí podařilo telefon zvednout.
Mezitím jí ruka několikrát propadla stolem. Zkoušela si dlaň prohmatat druhou rukou, ale zdála se být pevná a hmotná.
Zhluboka vydechla a opřela se o židli – jen aby propadla opěradlem.
„Krucipísek!“ zaklela, když se sbírala ze země.
Tohle bylo k neuvěření. Nejdřív krvácející jizvy, potom ztracené vzpomínky, a teď ještě propadá nábytkem? Tohle nehodlala trpět. Zavolá do práce, hodí se marod, a pak... pak možná zavolá na Zámeček. Ne, to raději ne.
Zámečku nevěřila. Ale proč vlastně? Snažila se vybavit jedinou negativní vzpomínku na soukromé sanatorium, ale nic ji nenapadalo. Věděla, že něco takového existuje – jako nepříjemný knedlík, zaseknutý někde hluboko v jejím hrdle. Ale ať se snažila, jak chtěla, nemohla si vybavit konkrétní důvod.
Přesto, možná by to bylo nejlepší řešení. I když se jí ta představa hnusila.
Nakonec jí nezbývalo než jít spát. Měla pocit, že by před spaním ještě měla něco udělat. Co to jen bylo?
„Postel,“ přikázala si. Zakázala si myslet na cokoliv jiného.
„Jdu spát,“ opakovala si v duchu, když se svlékala. Přitom si na pažích všimla dalších drobných jizev, tentokrát kolem loktů.
„Jdu spát,“ zopakovala si znovu, když vzala do ruky kartáček až na druhý pokus – protože jí z ruky propadl.
Konečně ležela v posteli. V ruce držela telefon, jako kdyby se chystala zase někomu volat. Komu asi? Svojí matce? To sotva.
Nikoho, komu by mohla volat takhle pozdě, neměla.
Juta Chudáčková byla sama.
Notes:
v příští kapitole se podíváme na Zámeček
Chapter 6: Probudit se s jizvou: Jurik Kazimír Chudáček
Summary:
!varování! tahle kapitola obsahuje trochu zvracení a trochu očí na místech kde oči být nemají
Notes:
(See the end of the chapter for notes.)
Chapter Text
5.10. sobota
Jurik měl pocit, že tohle je rozhodně ten nejhorší týden jeho života. A to bylo co říct, protože už šest let trávil střídavě hospitalizován na Zámečku nebo u své úzkostné matičky.
Jeho matka byla skvělá, o tom žádná. Ale Jurikovi už táhlo na třiadvacet a toužil po samostatnosti. Tu mu ovšem komplikovala nejen matčina starostlivost, kterou nechtěl nijak zklamat, ale také neustálé hospitalizace, kterým se jednoduše nešlo vyhnout.
O práci se moc mluvit nedalo. Zaměstnání, která by mohl vykonávat v cvokhausu, bylo málo. Rád si říkal, že je překladatel na volné noze, ale za celé roky přeložil jen čtyři knihy – a měl silné podezření, že je nikdo nečetl.
Pokud však bude budoucnost vypadat takhle, jako tento týden, pochyboval, že ještě někdy něco přeloží.
Tenhle týden byl plný vyšetření, testů a terapií. Navíc měl každý den konzultaci se samotnou slavnou doktorkou Belokory, což bylo mimořádně stresující. Od jeho první hospitalizace o něj moc zájem nejevila, až do minulého týdne, kdy se mu na obličeji objevily podivné jizvy. Tehdy začala situaci řešit osobně.
Zrovna na ni teď čekal. Měl z ní popravdě trochu strach, ale rozhodně to nehodlal přiznat.
Zaslechl klapot podpatků a automaticky se narovnal v zádech. Ještě než se stačil napomenout, dveře se otevřely.
Doktorka vstoupila v celé své majestátnosti a mateřsky se na něj usmála. Nepozdravila, místo toho několika dlouhými kroky přešla místnost až k němu. Z kapsy dlouhého pláště vytáhla baterku a posvítila mu nejprve do pravého, potom do levého oka. Jurik zůstal klidný – tohle byla rutina.
„Jedno hnědé, druhé modré. Zdravím vás, můj drahý Juriku,“ pronesla spokojeně.
Jedno hnědé, jedno modré. Ano, Jurik měl heterochromií duhovek. Právě tahle zvláštnost byla podle něj začátkem všech jeho problémů. Možná by to bylo v pořádku, kdyby nebyl tak hloupý.
Ale obviňovat se moc nechtěl. Bylo přirozené, říkal si, občas se to děje a to že se narodil s zvláštníma očima vůbec nesouviselo s tím co se mu v životě dělo. Jurik Kazimír Chudáček přišel v patnácti letech o otce. Tomáš chudáček byl hasič a tak se prostě jednou stalo, že se z hořícího domu nevrátil.
Bylo to na hovno. Jeho matka se zhroutila a Jurik, přestože sám truchlil, se snažil být tím nejlepším synem na světě. A skutečně byl – možná až příliš, do té míry že když byl v módu tohoto dokonalého synka, obě jeho oči zhnědly. V těch chvílích mu Belokory říkala „Chudáčku“.
Ale on nebyl jenom zlatý synek. Ne, on sám potřeboval někde upouštět páru. A tímhle místem se staly koncerty tvrdé muziky. Jeho první volbou byl vždy metal, ale nepohrdl ani punkem nebo rockem. Na pochybných místech, kde se tyto koncerty konaly, mu oči zase zmodraly. Když měl oči modré a sám byl hlasitý a nerozvážný, říkala mu Belokory Kazimíre.
Třetí možnost, heterochromního Jurika, nazývala Belokory stavem klidu, nebo prostě Jurikem.
Doktorka si vzala do hlavy, že musí „Chudáčka“ a „Kazimíra“ eliminovat. Říkala Jurikovi, ať se nebojí, že takové věci jsou v Díře častější, než by člověk čekal, že dva „alteři“ nejsou skoro nic. A on se jí pořád dokola snažil vysvětlit, že to ale „alteři“ nejsou. Četl si něco o rozdělené osobnosti, ale tohle nebylo to, co on prožíval. „Kazimír“ a „Chudáček“ nebyli jiní lidé, byl to pořád on. Jednou slušný, jindy s proříznutou pusou, ale vždycky to byl nakonec jenom Jurik. Možná v tom bylo víc, možná to byla nějaká hrozná „děravost“, ale všechno, co věděl, bylo to, že na něj většina antipsychotik nepůsobila tak, jak měla.
Zdálo se, že to s tím problémem i s Jurikem samotným začíná Belokory vzdávat, dokud se mu před týdnem na obličeji neobjevily ty odporné, obrovské jizvy kolem očí. Vypadal s nimi jako mýval. No a veškeré vidiny na propuštění ze Zámečku se rozplinuly, když se mu během jednoho vyšetření stala… ta věc.
„Takže… Juriku… podařilo se vám to znovu?“
„Ne, paní doktorko, ani jsem se o to nesnažil.“
„Zkusíte to? Pro mě?“
Jurik si povzdechl. Nechtělo se mu, ale když musíš, tak musíš. Zavřel oči, jak nejpevněji to dokázal, až cítil, jak se jeho zjizvená kůže napíná.
Cítil knedlík v krku, pro všechny krávy, fuj. Cítil, jak knedlík v krku stoupá výš a výš. Začal se dávit, rozkašlal se. Fuj, fuj, fuj, fuj.
Oči se mu rozletěly dokořán. Doktorka Belokory už před ním držela nataženou dlaň v rukavici, do které následně Jurik vyzvracel to, co se mu tak usilovně dralo z útrob.
V doktorčině dlani leželo oko. Úplně normální lidské oko s modrou duhovkou.
Mělo jinou barvu než Jurikovo modré oko, bylo spíš takové šedé.
„Krása!“ zatetelila se doktorka, prohlížejíc si oko.
„Když myslíte,“ Jurik si otřel slinu, znechucený sám sebou.
„To je úžasné! Tentokrát je modré. Dřív bylo zelené i hnědé… modré jsme tu ještě neměli,“ rozjařeně přešla ke svému stolu, kde si udělala pár poznámek, oko vítězoslavně držíc nad hlavou.
Jurik zhluboka dýchal. Fuj.
„Řekněte, Juriku, máte něco, co vás poslední dobou trápí?“
„Tak krom toho, že mám na obličeji nevysvětlitelné fleky a náhodně zvracím oči? Ne, ani ne.“ Promnul si ruce za zády.
Doktorka tázavě zvedla hlavu a znovu v mžiku přešla místnost, aby Jurikovi posvítila do očí.
„Kazimíre! Dlouho jsme se neviděli.“
Aha, dobře. Teď byl Kazimír, což znamenalo, že mohl být tak protivný, jak se mu jenom zachtělo.
„Doufala jsem, že jeden z vás přijde. Myslíte, že dokážete to, co teď dokázal Jurik?“
„Jasně, proč by ne?“
„Výborně! Zkuste to.“
„Ne.“
„Ale? No, dalo se to čekat. Kazimíre, nemáte nějakou teorii o tom, co se vám to děje?“
Jurik zavrtěl hlavou. Prostě se minulý pátek probudil, všechno ho bolelo, na očích měl ty směšné jizvy a nakonec začal i zvracet oči. Normálka.
„Dobrá, povím vám tu svou, ano? A vy za to zkusíte vyvrhnout další očičko?“ Belokory vytáhla ze záhybů bílého pláště malý sáček, takový, ve kterém se prodávaly bonbóny (ne že by o tom Jurik něco věděl), a vložila do něj oko.
„Proč by mě měla zajímat nějaká vaše teorie, doktorko?“
„Protože jinak, můj drahý Kazimíre, vám zakážu vycházky.“
V Jurikově mozku vyskočil červený vykřičník. Ne! To nechceš! Svobodu! Zábavu! Přátelé! No jo, to všechno bylo fajn, ale bylo o co stát? Vždyť kolik měl přátel? Dva? Dva lidi, jejichž pravá jména neznal, kteří mu sem tam na koncertě prodali ty vtipné halucinogenní žáby, co hopsaly po Díře? Bylo opravdu o co stát? Ano! křičelo podvědomí, chceš pryč! Chceš zpátky za svými! Sem nepatříš!
Dobrý tedy, hlasy v hlavě, tohle zvládnu, říkal si.
Vyslechl si doktorčinu teorii. Něco o tom, že jeho vědomí odmítá altery a to se nějakým způsobem manifestuje jako parazitická oka, a zakončila to slovy: Co na srdci, to na jazyku. Usmála se. Teď byla řada zase na něm.
Fuj, kurva, fuj. Oko putovalo jeho vnitřnostmi jako nějaký hnusný červ, který se snažil najít cestu zpátky na světlo, na slunce. Nechutný, nechutný, nechutný. Zhnusení otřásalo celým jeho tělem.
Už to měl v ústech, připravený to vyplivnout, když—
„Úžasné!“ vykřikla doktorka a Jurik se tak zatraceně moc lekl, že—
skousl.
.
Jurik Viděl.
To, co Viděl, nebyla doktorčina kancelář, kde právě byl. Ne. On Viděl. Jeho oko putovalo po budově, až narazilo na svého vlastníka. Dole, ve sklepě, byli dva muži. Jeden seděl na židli, nohy na stole, v ruce knihu, druhý stál na stole a očividně se snažil opravit nějakou trubku.
Jurik je Viděl.
„Krucinál hergot fagot, to se na to můžu rovnou vys—”
Druhý muž vzhlédl od knihy.
„Lafko, nenadávej. A nerozčiluj se tolik, praskne ti žilka.“
„Zblázním se z toho. Zblázním.“ Seskočil ze stolu a pohoršeně dosedl na židli.
„No toa, není to přece tak zlé… Poslyš, nechtěl bys zase někam zajít? Já vím, že ten koncert byl katastrofální, ale třeba, já nevím, na večeři nebo—“
Jurik už je neviděl.
.
Otevřel oči a byl zase zpátky u Belokory.
„Kazimíre? Kazimíre! Slyšíte mě?“
Zamrkal. Všechno bylo takové zamlžené, ale dokázal zaostřit na doktorku před sebou. Ta znovu vytáhla baterku a posvítila Jurikovi do očí. Uhnul.
„Nechte toho, nebo chcete, abych oslepl?“ Překvapilo ho, že stále stál na nohou. Myslel by si, že při… hm, že při jakési vizi, kterou měl, by upadl na zem nebo alespoň zakolísal. Ale ne, pořád stál pevně na nohou.
Belokory mu přes všechny protesty posvítila do očí.
„Vyvrácený pohled. To je novinka. Co jste to říkal?“
„Prosím?“
„Mumlal jste. Říkal jste jméno jednoho člena týmu devět. Vy je znáte?“
„Koho?“
„Palaméda Lafku. Řekl jste jeho jméno.“
„To že jsem řekl? Nemyslím si, že to dokážu vůbec vyslovit, popravdě.“
„Lafka. Řekl jste Lafka.“
„Vůbec toho muže neznám.“ Lhal Jurik. Ovšem že ho znal. Kdo by taky neznal Palaméda Lafku a Olbrama Olbrachta? Žil v tripologickém ústavu, ne pod kamenem.
No a doktorka mu to očividně také příliš nevěřila. Přimhouřila oči.
„Kazimíre… myslela jsem, že jsme k sobě upřímní. Co se stalo? Co jste viděl?“
Jurik pokrčil rameny. Neviděl důvod, proč jí něco prozrazovat. Už tak byl jenom krůček od toho, aby mu rozpitvala mozek a zjistila, co je s ním sakra špatně.
„Myslete na vycházky, Kazimíre.“
Hm, aha, to byl přece ten důvod, proč jí pořád vycházel vstříc. Aby mohl bloumat po lese… úplně sám. Aby si mohl chodit kupovat LP desky, které stejně neměl na čem přehrát. Zrovna včera jednu ve svém pokoji našel. Ani si nepamatoval, kde ji koupil.
„Jenom… udělalo se mi špatně, když jsem tu věc… to oko, rozkousl. Řekl jsem sakra, možná to znělo jako Lafka.“
„Jistě… No dobrá, prozatím si nechte svoje tajemství. Ale vězte, že přede mnou nic neschováte. Můžete jít.“
A Jurik šel. Zámeček byl podivně prázdný. A on byl taky sám.
Notes:
v příští kapitole se podíváme do lesa
Chapter Text
12. 10 sobota
Florenc musel do města pro chleba, protože kvásek se rozhodl, že ho nenávidí, a odmítal kvasit.
Bylo to otravné, ale Florenc měl opravdu rád švestkovou marmeládu, a ta se bez chleba prostě jíst nedala. Rohlíky a housky mu totiž nechutnaly.
Zvoneček nad jeho hlavou zacinkal, když vstoupil do pekárny.
„Dobré ráno, drahoušku, dobré ráno,“ pozdravila ho stará pekařka, paní Halušicová, ta nejzachovalejší devadesátiletá babička v celé Díře, a usmála se na něj.
„Dobré, jeden bochník, prosím.“
„Beze všeho, beze všeho… A řekni, dítě moje, jak se má tvůj ta— ach bože! Co to máš s tváří, drahoušku?“
Florenc si nepřítomně stáhl dlouhé vlasy do obličeje, doufal, že to nebude vidět, ale očividně se spletl. Byla to nicméně pravda: jeho obličej vypadal tragicky. Jeho ústa působila jako měsíc v novu nebo jako ten zlý klaun z toho komiksu, který mu jednou někdo ukázal, ale jehož jméno zapomněl. Nějak to však souviselo s netopýry, a to mu stačilo.
Jizvy na jeho obličeji mu protahovaly ústa do čistě nepříčetného výrazu. Nebyla to jediná jizva na jeho těle—bohové Díry tak milostiví nebyli—ale byla to první jizva, kterou objevil po tom, co ztratil paměť.
Bylo to k uzoufání. Všechno bylo ještě děravější než obvykle a teď se zdálo, že se to přenáší i na Florence. A on si to neužíval. Vůbec ne. Stačilo, že ho ta obří doktorka tak nepohodlně ostrakizovala. Poslední měsíce bylo praktikování folklorních rituálů těžší a těžší. Florenc byl překvapen, že zámeček ještě Kášu, jeho učitelku, nezavřel. S tou DOMA srandou si popravdě dost koledovala. A neberte ho špatně—ke Káše nechoval nic než respekt, ale od mala byl veden ke kritickému myšlení, jak říkal jeho otec.
Něco si zamručel pod vousy, což paní Halušicovou očividně uspokojilo, protože mu podala jeho chleba.
„Ubohý… chlapče. To je nějaká prokletá děravost, že ano? Ach, jako kdybys už dost netrpěl tou… tou svojí obojetností.“
Florenc cítil, jak mu nabíhá žilka. Na tohle byl háklivý, ale spoustu lidí říkalo, že byl háklivý na všechno. Jako kdyby úplně nestačilo, že musel všem říkat, jak je děravý, aby ho alespoň trochu respektovali. Ještě mu to musí pořád házet do obličeje! Už tak ho ostatní starodírecké čarodějnice neměly rády, což, fér, ale přece měl nos, znaky a znal rituály a—
„To nic, paní Halušicová. Co jsem vám dlužen?“
„Čtyřicet čtyři korun devadesát haléřů.“
„Haléře už se neplatí, paní Halušicová. Tady máte padesát korun. Hezký den.“
„Tobě také, a pozdravuj tatínka!“
.
Cesta domů nebyla dlouhá ani fyzicky náročná, zato psychicky ano. Florenc se na to snažil nemyslet, ale ono to nešlo.
Za jeho nedlouhý život—bylo mu teprve dvacet šest—ho postihlo mnoho děravostí, ale jen čtyři se zdály být permanentní.
První byl jeho nos. Měl silný dojem, že je to dědičné, ale úplně jistý si nebyl. Jeho matka byla starodírecká bohyně, která za mlada vzplála velkou láskou k myslivci, obyčejnému myslivci jménem Martin Sekáč. Narodilo se jí dítě, Florenc, které po půl roce svého života putovalo k otci, u něhož se usadilo. Ve čtyřech letech se tohle dítě rozběhlo do lesa. Tatínek jej zběsile hledal všude, když se dítě vrátilo samo, a na obličeji mu trůnil velký čarodějnický nos. Bylo jediné štěstí, že dítě přirozeně inklinovalo ke spiritualismu a následně k dírské folklorní magii, protože jinak by to bylo opravdu trapné.
Popravdě, druhá děravost pravděpodobně opravdu nebyla děravost, ale Florenc si nikdy nebyl tak docela jistý. Věděl jen, že to tak prostě je: někdy to byl on, Florenc, někdy to byla ona, Florenc. Byl obojetný, jak ho nazvala paní Halušicová.
Teď se to zrovna dělo. Šel domů a, jak se asfaltová cesta pod jeho nohama měnila v neudržovanou lesní stezku, měnil se i on. A Florenc byla najednou Florenc. Jednoduché jako facka. Zastavila se, aby si dlouhé vlasy svázala do drdolu. Prostě to tak nějak bylo, a Florenc se to také naučila. Lidé ji poznávali podle drdolu, jeho podle rozpuštěných vlasů. Dalo se tak předejít mnoha nepříjemnostem, ale… někdy přemýšlela, že s tím přestane. Jenže to byl zvyk, a Florenc měla zvyky ráda.
Třetí děravost byla její oblíbená. Ale dalo se to považovat za děravost, když byla mířená, když si ji udělala sama? Tedy, no, sama—měla pomocníky. Bylo jí patnáct a s nějakými kamarády, jejichž jména si… nepamatovala, si na rameno vytetovala gigantický štít, který podle dírské tradice do několika týdnů ožil a začal dělat to, co měl. Byla to rozhodně ta nejužitečnější děravost, kterou kdy viděla. Když byla v ohrožení, štít na rameni zpevněl a rozrostl se jí po celém těle jako brnění. Vznikaly i trapné situace, samozřejmě, ale stejně to byla ta nejlepší věc, co se jí v životě stala.
Poslední děravost byla nová. Před čtrnácti dny se probudila a její tělo vypadalo, jako kdyby prošlo očistcem. Dobrých devadesát procent bylo pokryto jizvami podobajícími se popáleninám, jenom na obličeji vypadala, jako kdyby se pokusila rozšířit úsměv. Oba koutky jejích úst byly jizvami prodlouženy až k místům, kde jí rostly vlasy.
Vypadalo to strašně a Florenc byla odkázaná na dlouhé rukávy a chození do společnosti jen tehdy, když měla vlasy rozpuštěné.
Bydlela v domečku uprostřed lesa, který dřív fungoval jako hájovna. Ale to bylo už dávno, a tak si tam Florenc nejen žila, ale zařídila si tam i tetovací studio. Takhle na podzim musela sice hodně topit, aby její klienti neumrzli, ale jinak byli všichni poměrně spokojení.
Dnes měla klientku jen jednu, a to až k večeru, takže do té doby bude sama. Jako většinu dní.
Posledních čtrnáct dní to bylo ještě o něco horší. Poté, co bylo její tělo obdařeno těmi nechutnými jizvami, jí jedna starší bohyně doporučila izolaci. A spoustu nočních očistných rituálů, které mimo jiné vyžadovaly drhnout zjizvenou kůži jehličím modřínů, jež bylo namočené ve vodě nabité křemeny.
Ale ona sama si nedosáhla na záda, a tak se obávala, že všechny ty snahy, diskomfort a strašná zima přijdou vniveč.
Pomalu krájela chleba. Patku nechávala uschnout na topení, protože ji nerada jedla. Namazala si krajíc máslem a na máslo marmeládu. Sedla si ke stolu a jedla. Bylo ticho.
Život byl tak pomalý, říkala si. Nic se neděje. Měla bych si pořídit kočku, ať nejsem tak sama.
Notes:
v příští kapitole se podíváme do útulku
Chapter 8: Probudit se s jizvou: Malice Vítámvásová
Summary:
jo a mimochodem, veselou chanuku, šťastné vánoce a suprový nový rok
Notes:
(See the end of the chapter for notes.)
Chapter Text
Malice měla vlastní obchod (ve dvaceti šesti, bohové žehnejte kapitalismu), byla svým vlastním pánem a mohla zavřít klidně i v pondělí odpoledne.
No dobře, říkat tomu obchod bylo docela nespravedlivé. Malice vedla Dírský útulek, ale v Díře nebylo moc zvířat, která by ho potřebovala. Momentálně se starala jen o tři kočky, dva psy, čtyři andulky, hada, zakrslé prasátko, asi dvacet rybiček a kolonii mravenců.
Všechna tato zvířata se buď potulovala po Díře, nebo se jejich majitelé rozhodli, že už se o ně starat nemohou, a odevzdali je Malice. Adopce po pravdě nebyla moc častá. Za poslední rok zmizely jen dvě ropuchy a dvě krysy. Doufala, že si našly dobré domovy, i když si nemohla tak docela vzpomenout, kdo si ty dva krysáky vzal…
Každopádně zavřela obchod ještě před desátou, protože měla velmi důležitou práci. Byl to přímo úkol. Úkol, který zněl jednoduše, ale nebyl: nezbláznit se úplně.
Podívejte se, Malice se vždy považovala za naprosto racionální osobu. Od mala se starala o svoje mladší sestry. Měla brigádu, což – nedokážete si představit, jak těžké je najít si brigádu jako školou povinný adolescent upoutaný na invalidní vozík – ale dokázala to. Doma vařila, uklízela, víceméně vychovávala svoje sestry a nakupovala. Šťastná nebyla, ale byla dokonale příčetná.
Poté, v sedmnácti, vypadla a zapadla do Díry. A byl to šok, samozřejmě, ale všechny ty divnosti jí dávaly smysl. Vždycky v tom něco bylo, něco, co ji uklidnilo: nic se neděje náhodně a všechno má svůj důvod. Díra byla divná, ale Malice si o sobě ráda myslela, že je také divná. „Dobře divná,“ jak říkala její máma. Byla příčetná. Dostala práci v útulku, byla příčetná. Našla si… nenašla si kamarády, ale to bylo v pořádku. Nikdy jich moc neměla. Byla naprosto příčetná.
Až teď, čtyři roky po jejím usazení v Díře, začala magořit.
A jak.
Ještě chvíli zůstala u vstupních dveří, které právě zamkla, než se zhluboka nadechla a odjela… ke zvířatům.
„Už je tady!“ slyšela zpoza dveří. Po zádech jí přeběhl mráz.
„Už je tady, už je tady!“ přitakával další hlas, zatímco Malice brala za kliku.
Otevřela dveře. Dva velké, chlupaté objekty se k ní přiřítily rychlostí blesku.
„Malice! Malice, jsi tady! Konečně! Ach, Malice, já tě mám tak rád,“ ječel jeden.
„Malice, ach Malice, tohle už nám nikdy nedělej! Kde jsi tak dlouho byla?“ ječel druhý.
Ve skutečnosti byla pryč ani ne tři minuty.
„Sedni,“ zavelela Malice.
Před ní se usadili Žeryk a Milouš, dva pejsci žijící v útulku.
„Pamlsek?“ Žeryk, velmi vzrostlý dírský kravodav, naklonil hlavu na stranu.
„Pamlsek?“ Naklonil i Milouš, ten největší bernardýn, jakého Malice kdy viděla, hlavu.
Vytáhla z jedné kapsy dva pamlsky a podala je hafanům.
„Jupí!“ chroupal si svůj pamlsek Milouš.
„Milujeme tě, Malice!“ olizoval se Žeryk.
Tyhle halucinace začaly asi před dvěma týdny. Byla to dost dlouhá doba na to s tím nic nedělat, ale Malici to zpočátku připadalo docela milé. Její zvířátka s ní mluvila – ha, ha, ha. Zajde si pro nějaká antipsychotika a ono to přestane. Ale ono nic. Dobrala celé plato a ono nic. Pořád slyšela hlasy všech zvířat, o která se starala.
Žeryk a Milouš byli ten nejmenší problém. Ti dva byli hodní a měli Malici rádi. Horší byla třeba ta kolonie mravenců nebo ty andulky – Miky, Kiki, Viky a Niky –, které se ani na vteřinu nepřestaly hádat o to zrcátko, které měly v kleci. Malici z toho bolela hlava. Raději se k nim ani nepřibližovala, když nemusela, a to dřív trávila spoustu času tím, že pozorovala, jak poletují po místnosti a vypadají šťastně. Kdyby jen tehdy věděla, že si navzájem vyhrožují smrtí.
Z jednoho košíku na podlaze vyskočila černá kočka a protáhla se. Jmenovala se Lady Earl Gray. Byla to opravdová dáma.
„Neřvěte,“ podívala se na Žeryka a Milouše. „Děti spí.“
„Promiň,“ špitl Žeryk.
„Můžeme se podívat?“ pípl zase Milouš.
„Můžete, ale nesmíte je probudit.“
Lady Earl se prosmýkla psími vrátky na zahradu, zatímco se Milouš a Žeryk přihnali ke košíku, aby se podívali na spící koťátka, Heřmánka a Camomilku.
Bylo to jako z pohádky. Akorát Malice stála uprostřed toho všeho a zoufale toužila po cigáru.
.
Byl čas oběda, což znamenalo, že útulkem se neslo vzrušené mumlání. Malice třeštila hlava.
Postupně plnila mističky, misky a krmítka, krmila rybičky, kterým nebylo přes sklo moc rozumět, hada, o kterém zjistila, že není fyzicky schopen cítit lásku a rád by ji sežral, a mravence, kterým rychle přidala trochu medové vody, mrtvého cvrčka a kus jablka, protože to, jak mumlali, znělo trochu jako kdyby se chystali do války.
Teď bylo na pár minut blažené ticho, jenom zakrslé prasátko, jmenoval se František z Assisi, si pochvalovalo tu „skvostnou krmi“. Byla bezmocná, vůbec netušila, co se sebou. Zákazníci se jí smáli, když se jich ptala, jestli také slyší zvířata, a zaměstnanci Záměčku se jí ptali na schizofrenii v rodině. Neměla nikoho. Nikoho. Nejhorší bylo, že nikoho taky mít nebude, protože ji stále, i po všech těch (čtyřech) letech, mnoho lidí bralo jako... cizáka.
Měla by se odstěhovat. Měla by vypadnout a nikdy se nevracet. Jako to udělala s každým městem před Dírou. Znovu všechno opustit a znovu začít nanovo, znovu začít žít. Znělo to tak přitažlivě, ale nemohla, protože... prostě nemohla. Díra jí přirostla k srdci. Asi.
První dojedli Žeryk a Milouš, kteří se neprodleně rozhodli utéct na zahradu. Malice pospíchala za nimi.
Někdy si za to připadala hrozně, ale byla vlastně vděčná, že její rodiče zemřeli a nechali jí a jejím sestrám to neskutečné dědictví. Mohla si proto ve svém útulku pořídit spoustu super vymožeností, díky kterým se mohla se svým vozíkem pohybovat více či méně bez problémů. Se zahradou to bylo už horší. Nikdy předtím zahradu neměla, dokud nedostala místo v útulku s malým bytem v zadní části obchodu, a tak nevěděla, jak se o ni starat, s nebo bez vozíku. Ale psům se tam líbilo a Malice tam měla svůj popelník a svoje malbora, takže to nebylo úplně hrozné.
Pejsánci pobíhali po záhonech, o které se nikdo nestaral, zatímco si Malice zapálila. Deset minut klidu, všechno, co chtěla, bylo deset minut klidu. Což jí nebylo dopřáno, protože na větev jabloně dosedly dvě kavky. Ach, jak jenom Malici chybělo recitování Kafky, teď slyšela jenom to, co si ptáci doopravdy myslí.
„Zase tahle koza.“
„Hm, by mě zajímalo, kde má ty ostatní debily.“
„Asi je to hulení už zabilo.“
„Dobře jim tak.“
Malice věděla, že nemá cenu s nimi argumentovat. Zdálo se, že ona slyší všechno, ale zvěřina nic.
Krom toho neměla tušení, o čem to mluví.
Byla totiž přece sama.
Notes:
v příští kapitole se podíváme na dírskou hudební scénu