Získal sis mě 2

by theorganagirl

Summary:

Krakonoš vezme svou novou milou na návštěvu na zámek. Akorát to nebude jen tak.

Šumavěnka seděla na rovné hladké hraně skaliska a spokojeně pletla věneček z lučního kvítí, které rostlo navíc v zahrádce u chalupy. Protože nemělo žádnou léčivou moc, působilo v jejích malých rukou obyčejně – i přesto se usmívala, prostě se jí líbilo. Čas od času věneček odložila a koukla se dalekohledem do krajiny. Hlídala, aby si Krakonoš mohl odpočinout. Jak sama říkala, víc očí víc vidí.
Krakonošovi oči ji viděly. Už dávno nechal vyřezávání zdobení další fajfky, odložil práci a jen se na ni díval ven otevřeným oknem světnice. Horský vánek jí čechral dlouhé tmavé kadeře, pohyboval v nich zapleteným listím a chladil letním sluncem ožehlou kůži. Když foukl vítr znovu, spokojeně zaklonila hlavu a vydechla. Pán hor za oknem zamrkal a zpozorněl. Ucítil její opojnou vůni; vůni šumavských kopců, trav, řek, skal, mechů a květin. Ucítil teplo tamějšího slunce.
Sám se z Krkonoš nemohl vzdálit. To, že neodejde, bylo před více než třemi sty lety součástí dohody s horskými duchy. Jen díky Šumavěnce, která své hory opustit mohla, věděl, jak to tam voní a jaký vítr tam fouká. Ona člověkem nikdy nebyla, zrodila se z přírody Šumavy a víry lidí v ni. Tak, jako lidé na Šumavě věřili v existenci a moc Lesní matky, obyvatelé Krkonoš věřili v Pána hor. Kdyby ona nedoufala, že někde je duch hor stejně silný, nikdy by se mu neukázala a kdyby on tak vroucně netoužil najít lásku, nikdy by ji neviděl v rozbitém hledí dalekohledu.
Otočila hlavu a dlouze se podívala jeho směrem. Beze slova vstal a vyšel z chalupy. Zastavil až u ní. Klekl si na chladnou plochu kamene, vzal do dlaní její krásnou tvář a věnoval jejím plným rtům dlouhé políbení.
„Nech chvíli práce,“ zašeptala prosebně, „Sedni si ke mně.“
Posadil se vedle ní a ona se o něj okamžitě opřela. Oba zavřeli oči.
„Moc rád bych ti ukázal Hůrku, Šumavěnko. A představil ti Lidušku a Adama. Chtěla bys?“
„Ano, moc.“ kývla, „Mám ale trochu strach, jak by mne mohli přijmout. Co myslíš?“
„Myslím, že by mohl na zámek znovu zavítat Giovanni Montagna. Tentokrát v doprovodu družky a bez touhy uzavírat dohody nebo pátrat po dědictví rodu výměnou za prozrazení cesty k pokladu.“
„Kdo by ta družka měla být? Komtesa?“
„Hraběnka.“ zamlaskal Krakonoš, „Mám vysoké cíle.“
Šumavěnka se zvonivě zasmála a dloubla Pána hor loktem do žeber. Po chvíli ticha vstala, postavila se před něj a změnila podobu. Najednou před ním stála hraběnka se zapleteným silným copem, cylindrem na hlavě, v jezdeckém kabátě ve vínové barvě, podobném Giovanniho plášti a černém jezdeckém úboru zdobeném fuchsiovými detaily odpovídajícím době. Upravila si rukavičky, ukročila ve vysokých jezdeckých botách a mrkla na něj. „Co na to říkáš?“
Vstal, přeměnil se v záhadného italského hraběte a v ještě se rozplývajícím kouři si zvedl její ruce ke rtům a políbil je. „Komu vděčím za tu čest?“
„Hraběnce Sylvii Gabriele, můj drahý Giovanni.“
„Překrásná.“
„Děkuji ti.“
∞
Nádvoří zámku zelo prázdnotou, osvětlovalo ho jen letní slunce. Hřálo na sgrafitovou výzdobu stěn a dlažby bez narušení a tak moc, že dostali návštěvníci na krásných statných koních žízeň. Nikde nikdo nebyl, neběžel v ústrety a nevítal. Krakonoše napadlo, že jdou nevhod – z omylu ho vyvedl vznešený ale veselý přechod pana správce po pavlači. „Jaká to vzácná návštěva.“
„Pane správce.“ usmál se Krakonoš a poklepal prstem v rukavici na krempu cylindru a věnoval muži malou úklonu hlavou, „Už jsem si myslel, že nebudete doma.“
„Vítejte zpět. Paní Liduška a pan Adam budou velmi rádi, že jste přijel. A koukám, že s sebou vezete ještě někoho.“
Pán hor seskočil ze hřbetu svého koně a přešel k oři své milé: „Moje družka. Sylvie Gabriela.“
„Je mi velkou ctí, madam.“
Šumavěnka seskočila Krakonošovi přímo do rukou a poklonila se panu správci. Usmál se a odešel dveřmi dovnitř. Netrvalo dlouho a ve vchodu do zámku se objevil Adam. Na tváři měl překvapený ale milý úsměv, pokývl návštěvě na pozdrav. Krakonoše v přestrojení poznal, ale pozastavil se nad skutečností, že s sebou ještě někoho přivezl. Ženu s krásnýma očima a tváří porcelánové panenky. Uklonil se.
„Adam.“ přešel k ní, „Adam z Hůrky, milostivá paní. A vy ráčíte být jistě družka pana Montagni. Je mi ctí vás tu přivítat.“
Pán hor Šumavěnku znovu představil. Nechal Adama, aby odvedl jeho milou do hlavního sálu zámku. Neuniklo mu, že se Lesní matka rozhlíží očima kolem sebe. Studovala pohledem stěny, výzdobu i květiny, ale hlavou ani nepohnula. Pozvedl koutek; zaujalo ho, jak přesvědčivě hraje svou roli. Nevystoupila z ní ani, když se seznamovala s Liduškou, nyní hraběnkou Ludmilou z Hůrky, oděnou v krásných šatech v barvě bílého hrozna. Jedna druhou velmi zaujaly. I Krakonoš se s ní přivítal a uklonil se.
„Vítám tu vás oba.“ usmála se Liduška šťastně, „Prosím, posaďte se v salonku, čaj se bude podávat brzy. A v knihovně je skryt ještě jeden host, kterého ctěný pan Giovanni jistě rád uvidí.“
Krakonoš se usmál. „Krásně jste to tu zvelebili, Liduško.“
Adam nechal hosty projít. Krakonoš si pamatoval, kde knihovna je, vést nepotřeboval. Šumavěnka do něj šla zavěšená a dál si zaujatě prohlížela interiér zámku.
„Je tu krásně.“ pronesla.
„Líbí se ti tu?“
„Ano, milý.“
Prošli chodbou přímo do knihovny, tam zastavili. Pánu hor okamžitě došlo, komu se dívá do shrbených zad – mezi knihami se schovával Pravoslav Jiráček. Nádherná vůně, která už prostoupila celým zámkem, zvedla vědcovi oči od knih a on se otočil. Ihned vyskočil na nohy a honem rychle nevěděl, co s knihou ve svých rukou. Chvíli se otáčel ze strany na stranu a hledal; nakonec knihu odložil na stoh jiných, mnohem tlustších. Málem spadla a vzala s sebou ostatní, ale nestalo se tak. Obešel dřevěné police a přešel ke dvojici hostů.
„Kde vy se tu berete?“ vydechl nadšeně.
„Měli jsme cestu.“ pronesl Krakonoš klidně, „Rád vás opět vidím, příteli. Drahá Sylvie, představuji ti Pravoslava Jiráčka. Autora knihy… o mně.“
„Je mi velkou ctí, pane Jiráčku. Vaše kniha mne upoutala, opravdu.“
Jak se vědec zaradoval, povyskočil si. Takže se stoh knih znovu zakymácel a byl by spadl, ale Šumavěnka mrkla a zabránila neštěstí. Hned zalapala po dechu; ona, Krakonoš i Jiráček. Odkašlala si a položila pohledem knihy na podlahu do úhledné řady. Sklonila hlavu.
„Jak- jak jste to…?“
„To-.“
„Příteli.“ usmál se Pán hor, „Náhoda vám ukázala, že moje milovaná Sylvie není obyčejná mladá dáma. Ocenil bych, kdybyste svoje zjištění ostatním zatím nepředestíral. Budiž to překvapením.“
Jiráček horečně zakýval hlavou a za doprovodu nervózního úsměvu si upravil kabát na bocích.
∞
Zatímco u stolu se pil čaj a konverzace příjemně plynula, služebná posadila na zem maličkou budoucí hraběnku Annu z Hůrky. Vyskládala před ni vyřezávané dřevěné koníky a pohladila ji po kučeravých medově plavých vláskách. Pak se uklonila a odešla.
„To je krásná holčička.“ usmála se Šumavěnka.
„Děkujeme.“ kývl pyšně Adam.
Pán hor odložil hrnek od čaje na podšálek a přiklonil se k Lidušce. „Krásu zdědila Anička po tobě, Liduško. Pověz mi, … jaké zvíře má nejradši.“
„Děkuji.“ usmála se Liduška mile, „Má ráda sovy. Ty jsou to jediné, co ji zajímá při večerním čtení nebo když je přítomna úklidu v sálu loveckých trofejí.“
„Vskutku. Omluvíte mě?“
Jakoby nic vzal do ruky svou vycházkovou hůl a klepl s ní o podlahu. Zmizel a místo něj seděl na stole mezi šálky a zákusky samec sovy pálené. Jemně klovl Lesní matku do ukazováčku a ona ho s úsměvem pohladila po hlavě. Pak soví samec vzlétl, proletěl několikrát kolem Aničky, uhýbal, když po něm se zvonivým smíchem hmatala ručičkami, zahoukal a i on se zasmál jejímu rozkošnému chechtotu, když před ní najednou klečel zpět v podobě Giovanniho Montagni. „Až vyrosteš,“ řekl mile, „budeš určitě rozumět rostlinám a zvířatům tak, jako maminka. A zbytek ti rád vysvětlím.“
Věnoval děvčátku polibek na temeno hlavičky a vrátil se ke stolu.
„Skutečně se nedovtípíte?“ odkašlal si Jiráček. Už déle tajemství držet nezvládl, odhadl, že nadešel čas říct pravdu. Liduška s Adamem na něj nepříliš překvapivě vrhli nechápavý pohled.
„Co máte na mysli, Jiráčku?“ vložil si Adam sousto zákusku do úst.
„Vznešené Sylvii Gabriele nepřijde divné, že se Giovanni mění jen tak ve zvíře. A vám, že nepozřela ani sousto. Ani že to tu krásně voní. Ani, že za poslední dva měsíce, aspoň co mi ráčil osvětlit pan správce, neprojela žádná hraběnka panstvím bez předchozího ohlášení. Kolik je jich ještě tady? A komtes. Běhají snad-“ uchechtl se, „jen tak po lese?“
„Jiráčku-.“
„Dostanete lekce vlastivědy, pane Adame. Vy oba.“ pokračoval vědec, „A historie. Protože jinak byste už dávno uhodli, že jméno ctihodné hraběnky je přesmyčka.“
Liduška rychle zamrkala a podívala se z Krakonoše na jeho milou a zpět. „Pokračujte, Pravoslave.“
„Sylvie Gabriela je maska. Pod ní je Silva Gabreta. Gabreta, tak také obyvatelé Šumavy říkají odnepaměti svým horám. Míním, že mezi nás dnes nezavítal jen Krakonoš, ale i strážkyně pohoří Šumavy. Jste Lesní matka, je to tak?“
Šumavěnka pokývla hlavou ve znamení díku a zmizela. Místo ní se na židli napřímila Lesní matka v bílých tkaných šatech, listy zapletenými v kadeřích a bosa. „Je to tak, pane Jiráčku.“
I Krakonoš se na ten popud přeměnil do své skutečné podoby a sejmul z hlavy klobouk.
„Jak jste to poznal?“ vydechl Adam šokovaně.
„Kromě jména? Podle vůně. Na Šumavu jsem zavítal, ale až teď vidím strážkyni na vlastní oči.“
„Na to, že jsem Krakonoš, taky nepřišli hned.“ vydechl Pán hor a políbil Šumavěnku na levou skráň. Usmála se.
∞
Když vyrazili na procházku po nádvoří zámku, Lesní matka šla v čele. Dlažba by obyčejného člověka studila do bosých chodidel, ale ona po ní vznešeně kráčela s úsměvem na rtech, až Lidušce připadalo, že se snad vznáší.
„Už při našem příjezdu jsem obdivovala tenhle váš altán, Liduško.“ pousmála se a přivoněla si ke květu jedné z růží.
Hraběnka z Hůrky pokývla hlavou. Stála daleko od pánského osazenstva; byli zabraní do hovoru, Jiráček nešetřil otázkami a ani Adam nezůstal pozadu. Byla ráda, že si našel ke Krakonošovi cestu – dokonce už dospěli tak daleko, že Adama Pán hor naučil střílet z bambitky, ovšem byl na něj přísnější než na Honzíka, jež díky němu uměl střílet z kuše, poznal všechny houby a trávil v lese víc času než doma. Asi se stane hajným, říkala si často. Nu, proč ne?
„Nemám tolik času věnovat se zahradě.“ povzdechla si Liduška.
„Chce to jen pár úprav.“ usmála se na ni Šumavěnka. Její kouzelná moc upravila růže obrůstající altán do úctyhodné podoby. „Jsem ráda, že jste panství dostali vy.“ mluvila dál, „Jsi Janovi velmi drahá, Liduško. Poznám to.“
„I on je drahý mně. Jsem hrdá, že jsme se stali přáteli. A jsem ráda, že potkal vás.“
„Narušila jsem klid a soukromí ctihodného Pána hor. Odemkl ty svoje pečlivě uzavřené brány a já jsem velmi ráda zahodila klíč.“