Work Text:
Byl Den, A Země byla nesličná a pustá.
Slunce dávno sežehlo jakoukoliv stopu večerního deště, jenž se jako hurikán přitížil s odhodláním smést a utopit jakoukoli nebohou duši co měla odhodlání v tomto počasí odvahu trmácet se pustinou. Tráva, která se mohla jen chvíli radovat ze sebemenší vlhkosti opět uschla a pomřela a zvířata co byla náhlou potopou vyhoštěna ze svých chladných, Milosrdných doupat buď ležela utonula a byla škvařena nebo se zahrabali zpět jen co slunce opět vylezlo se slibem smrti.
"Měl jsi najít úkryt. Schovat se do toho auta támhle dole. Možná bys to přežil a neležel tady jako roztažený panák."
Ufrkl hrobař, jak stál nad další mrtvolou a s malým zájmem si jí prohlížel.
Kůže mrtvého začala pomalu bublat, byla zarudlá a horká na dotek. To se dalo očekávat, V takových teplotách, na tomto světě kde den i noc neměli slitování pro těch pár přeživších. Těch pár nešťastných hlupáků kteří přežili konec světa.
Překvapení bylo množství vody co se v těle nacházelo. Vařila mu plíce, pára mu nadýmala hrudník a unikala ústy. To byl jedinečný případ, alespoň pro hrobníka, který nebyl na utopence v poušti zvyklý.
Naklonil se nad tělo a šťouchl do nadýmajícího se břicha. Z úst mrtvoly se vypustil nepopsatelný puch a hrobař se odvrátil.
"Bože musíš hnít tak rychle? To je hrůza." Stěžoval si do vzduchu a nabral doušek vzduchu než se opět otočil zpět k tělu.
"Fajn. Tak pojď, půjdeme."
Hrobař k mrtvole přikročil a tělo nabral do náručí, otáčející jej hlavou od sebe.
Takový byl úděl hrobníků. Pracovali rukou v ruce se smrtí, odnášeli zesnulé na onen svět, kde je zubatá přijala do svého milujícího obětí a... A dál nic. Věčný klid, odpočinek po kterém každý hrobník z celého srdce toužil.
"Neboj mladej," ujišťoval hrobník zesnulého, když tělo vydalo bublavý zvuk.
"Už brzy bude po všem."
Nebývalo to tak. Kdysi, když svět měl ještě rozum a smrt byla milostivá, nebylo potřeba výpomoci. Zubatá zvládala odvádět duše sama, sama se starala o to aby nikdo na zemi nezůstal zbytečně dlouho.
Hrobař si pamatoval teorie, pohádky o tom co se stává s dušemi zesnulých. Někteří věřili že duše zůstali dokud na zemi nenašli klid, jiní zase věřili že v momentě kdy naposledy v jednom těle vydechnou, probudí se v těle novém. Možná jako něčí dítě, možná jako zajíc kterého rozcupá pes.
Možná doufali znovu zrození v lepším světě ve kterém hlad a utrpení nebylo známo, kde smrt byla bezvýznamná. Možná, jen možná na konci nebylo Nic.
Když hrobník stále žil, věřil v teorii několika vesmírů. Kdysi totiž doufal že až by zemřel, až by se jeho poddalo nemoci a on by padl tváří k zemi, znovu by povstal a vesmír by fungoval jinak. Možná by vše bylo napravené, možná by vše bylo v pořádku.
Nesmí nad tím myslet, napomenul se a pokračoval těžkým krokem vpřed. Tělo v jeho náručí povzdechlo, začalo tuhnout a voda jenž mu uvařila plíce vytékala pootevřenými ústy ven.
"Já vím." Zamručel a něžně tělo v náručí přetočil, aby voda mohla vytéct. "Máme před sebou ještě dlouhou cestu, tak hlavně v klidu, jo?"
Ne, dokud je smrt sama nedovedla pryč. Ti nebozí ke kterým se nedostala včas, jak to hrobník pochopil, se změnili ve vzteklé a zároveň nešťastné bytosti které zármutkem působili škodu na zemi. Mohlo to být cokoli. Počasí či nemoce, čím více zesnulých na zemi zůstalo tím horší katastrofa nastala.
Hrobník sledoval nebesa. Každou změnu v oblacích, rychlost větru. Počasí v tomto novém světě je nevyzpytatelné. Začínal mít pocit že se počasí už jen zhorší.
"Vítr nám už neublíží." Zamumlal hrobník, a přivřel víčka aby se ubránil před zvedajícím se pískem. Síla zvyku. Tělo přitiskl blíže, volná ruka přitiskla jeho hlavu. Rád donášel těla v jednom kuse, pokud v jednom kuse byla.
"Ne, tohle nejde." Hrobník se otočil vítru zády a položil tělo na zem. Poprvé se na tělo, které už půl dne nesl, podíval pořádně, z blízka.
Nabobtnaná, spálená kůže, boláky, škrábance, modřiny a nezahojené rány. Jeho levá ruka byla svázaná cárem hadru který ladil s jeho tričkem.
Byl tak mladý i přes to jeho tvář byla poznamenána únavou a stresem které by žádné dítě nemělo prožít.
"Kurva." Nerad pohřbíval děti. Nikdo nerad pohřbíval děti. Znamenalo to že na tomto zkaženém, světě existovali lidi kteří věřili že se vše zlepší. I zvířata vzdali reprodukci.
"Je mi to líto mladej, odpusť mi."
Hrobař vzal chlapcovu ovázanou ruku a něžně jí promačkal. "Zlomená..." Povzdech. Vítr se zvedal, svištěl mu kolem uší. "Chtěl jsem tě jen zahalit do vlastního kabátu a místo toho-" hrobník se zarazil a pohlédl od těla pryč. Blížila se bouře. Překrásná, nebezpečná.
Nemohl ztrácet čas.
"Odpusť mi mladej, tohle bude bolet." Netušil jak těžké bude vrátit kost tuhého těla, ale po pár minutách zápasení kost vrátil. Zbytečná ztráta času, říkal si když chlapce balil do své bundy. Vypadal v ní jako v pytli.
Písek se zvedl a jako mlha zabral celý svět a sebral hrobaři zrak. Naštěstí věděl kam má jít.
A byla Noc.
Noha před nohu. Krok za krokem.
"Brzo budeme doma, už to je jen kousek."
Proč se tak bál? Čeho se mohl bát? Už odnesl tolik těl, ulevil tolika duším tak proč se teď bál? Ruce se mu třásli jako by měl úzkost, avšak už roky, (století?) nic necítil. Tak proč, když se blížil ke konci, se tak bál?
Brána byla vždy otevřena, vždy zářila jako diadém na hlavě vládců kteří si svůj trůn zasloužili, vítala
Byla to vítaná změna. Tráva a rozkvetlé květiny, čistý vzduch. Byl to malý luxus, který smrt hrobařům i zesnulým povolila. Jejich vlastní kousek ráje. Ale už i zde bylo mrtvo. Žádní hrobaři neposedávali kolem, neužívali si krásy a klidu. Co se jim stalo? Možná ta potopa vzala víc duší než si uvědomil. Vždy to bylo možné, byla to pohroma.
Tělo v jeho náručí nabralo první doušek vzduchu. Pak další a další, vychutnával si každý nádech, napnuté plíce, zběsilý tlukot srdce které se po dlouhé době probralo. Svým způsobem se vracel k životu. Byl to, od smrti, poslední dar.
"Dýchej," pousmál se hrobař a posadil se s chlapcem do trávy, "Máme celou věčnost."
Vánek zde byl příjemný, něžný. Mír na planetě zemi. S vánkem přišel i něžný hlas.
"Dobře jsi mi sloužil, Hrobaři."
Hrobař poskočil a otevřel oči. On... Usnul? Ale to nebylo možné, nepotřeboval spát! Už dlouho nepotřeboval spát tak proč by usnul teď?
Váha mrtvého těla ho též už netížila. Chlapec byl pryč. Musel do brány odejít po svých, jinak to nedávalo smysl. Stejně neměl kam jít.
"Zatraceně, vzal mi bundu! Do prdele! Do pr-DELE!" Vzekal se hrobař. Chlapci to neměl za zlé, avšak on sám v té bundě zemřel, nosil jí bez přestání. Bude těžké jí nahradit.
"Není třeba hrubých slov, hrobaři. Tam odcházíš jsou zbytecné."
„Kdo jsi?“ naléhal marně hrobař, otáčející se kolem do kola. Tu, ne. Támhle! "Kde jsi? Ukaž se!"
Smrt byla překrásná panna, když se jí hrobař podíval konečně do tváře. Bledá jako sněženka, shlížela na něj s lítostí.
Něžně pohladila jeho tvář, rukou mu rozčesala špinavé vlasy, sypala z nich písek ven s on tak zoufale naříkal, křičel jí do tváře, tohle přece nemohl být konec!
Tohle přeci není fér! Nemohl být poslední na celém světě. Musí to být omyl, musí to být jen zlá hra! Ano! Ano! Tohle je jen její hra! Rozkřikl se a odtáhl se od jejího milujícího dotyku pryč.
Ona tu nebyla. Hádal se hrobař dál. Nebyla zde a neutěšovala ho. Díval se jí do očí s přesvědčením
že se mu jen zdá.
A ona? Ona ho jen litovala. Vzala ho za ruku a přitáhla ho blíže. Dlouhé ruce a ještě delší prsty jej obepínaly a drželi. Drželi a uzemnili dokud z jeho nářeků a nadávek nezbyly jen tiché vzlyky.
"Už nadešel tvůj čas, můj milý hrobaři. Nechtěl jsi přeci jen zažít svůj vlastní klid?"
On jen kývl hlavou a pohlédl jí do očí. "Bude to bolet? Smrt?"
"Jen když jí necháš. Zanech svůj strach zde, hrobaři, a vyjdi vpřed."
Noha před nohu. Krok za krokem, Hrobař šel vpřed bráně, neskutečně se bál.
Noha před druhou, druhá před první, prošel branou a našel se doma, na zahradě kde strávil dětství.
Kdysi ten dům zdědil, i s celým pozemkem. Jeho rodiče věřili že Bůh je s otevřenou náručí přivítá až zazní chorál nebeských trumpet. Tak na světě zůstal sám. A nesnášel to.
Kdysi si myslel že jsou bláhový, nevěřil že by končil svět. Svět hořel, pak se utápěl, mrzl, zklidnil, zešílel. Byl to nekončící cyklus destrukce. Každý den umíralo tisíce lidí a on jen seděl na terase a kouřil.
"Že jsem s nimi nešel." Pomyslel si a odhodil nedopalek do popelníku. Svěřit život bláznovi s pistolí než aby si na něj sáhli sami. Sliboval jim nemožné. I když možná ten duchovní na něco přeci přišel. Převzít odpovědnost za životy jiných, ušetřit jim starosti a utrpení.
Říkal si že byli slabí, když za ním přišly s klíči od domu a jedním kufrem v rukou. Ani se s ním neloučili, tak přesvědčení byly, že se znovu setkají.
Vyčítal jim že s ním nezůstali. Pak by je mohl alespoň pohřbít.
Hrobař zíral na nebe, na mraky které jeden druhého předbíhali jen aby se k němu dostali jako první. Zvedal se vítr, ohýbal stromy. První kapky deště uhodily do země, do hrobaře.
"Bude to bolet?" Zeptal se sám sebe a položil své unavené tělo do mokré trávy. Mohl si dovolit odpuštění, zasloužil si klid. "Jen ten strach neber sebou. To je vše o co tě žádám.
Hrobař zavřel oči, nevnímal svět kolem sebe. Nevšímal si zvedající se hladiny.
Naposledy se nadechl, A déšť mu zalil ústa.