Chapter Text
„Myslím,“ rozkašlal se a ani se nemusel díval na svou dlaň, aby věděl, že ta lepkavá tekutina na ní je krev, „myslím, že to je jediná možnost.“
Tonymu zaškubaly koutky úst, neměl ani sílu zvednout hlavu a věnovat Kapitánovi káravý pohled. „Ty a to tvoje drama.“
„Já nejsem ten, kdo má uprostřed New Yorku ohavnou budovu se svým jménem,“ odsekl Steve s falešnou kousavostí a stiskl bezděky Tonyho dlaň ve své. Tony od něj ležel daleko – dál, než by se mu líbilo, ale Steve hádal, že na tom za chvíli nebude záležet. Držel jeho ruku ve své, ležel po jeho boku. Tak jak to mělo být.
„Technicky,“ začal Tony a trhavě se nadechl; nekašlal, ale cítil tlak uvnitř hrudi, který nikdy neznamenal nic dobrého, „technicky vzato jo.“ Pootočil hlavu a věnoval Steveovi měkký úsměv. „Pane Starku.“
„Tony,“ vydechl Steve a musel odvrátit od svého manžela pohled, protože jinak by se rozbrečel – a byl si jistý, že nechce poslední chvíle se svým milovaným strávit nešťastný; ne více, než bylo v tu chvíli nutné.
„Víš, že to tak nemusí být, Steve,“ zamumlal Tony tišeji a s prosbou v očích pohlédl na blonďáka. Věděl, že umírá; umíral už pár hodin, ale až teď z jeho těla vyprchal adrenalin a všechny utržené rány, staré i nové, se mu připomněly. „Můžeš se zachránit. Nech mě tu a najdi pomoc, dokud je čas.“
„Na génia jsi někdy pěkný hlupák,“ odvětil Steve s něžným pohledem. „Je to jediná možnost, Tony,“ zopakoval – protože pro něj to tak bylo. I kdyby nějakým zázrakem našel záchranu, život bez Tonyho – to by nebyl život, ne pro Stevea.
„Prosím.“ Tony se ani nesnažil skrýt slzy, které mu stékaly z očí po zašpiněné tváři. „Steve. Kvůli mně. Nech mě tady.“ Trhaně se nadechl. Zvláštně se mu ulevilo, když mu ten tlak v hrudi, který ho po celou dobu soužil, povolil. „Máš pro co žít. Zvítězili jsme, Kapitáne.“
Steve sebral všechny síly a udělal co mohl, aby se k Tonyho nehybnému tělu přiblížil. „Až do smrti, pamatuješ?“ zašeptal s malým úsměvem, vzpomínajíc na nejkrásnější den svého života, když před svými přáteli řekl svému snoubenci ano. Bylo jedno, že hned druhý den se vydali na cestu. Bylo jedno, že se před tím neviděli roky. Steve Tonyho spatřil a měl tu jistotu – jistotu, že ať se stane cokoliv, budou tam jeden pro druhého.
Ve zdraví i v nemoci. V bohatství i v chudobě.
Až do smrti.
Tonyho stisk povolil a Steve se neodvážil – neměl tolik odvahy, aby zjistil, jak vypadá Tonyho tvář bez jeho jiskry.
Chtěl si ho pamatovat, jak vypadal, když ho Steve políbil před narychlo vytvořeným oltářem.
O pár minut později Steve Rogers vydechl naposled. Na rtech nesl malý úsměv – s jistotou, že konečně nalezl klid po boku muže, kterého miloval.