Vše pro firmu 4: Hnusné a děsivé Vánoce!

by kingkoblih

Summary:

Vánoce v Pekle jsou fakt něco. Solfernus se to rozhodne po hodně dlouhé době zase poprvé zažít s Luciusem, přičemž se nakonec nechá překecat i k malému domácímu večírku, kde se sejde celá banda.
Není nad to oslavit Ježíšovy narozky se svými nejmilejšími <3

“Hrozné.”

“Hmm.”

“Naprosto otřesné.”

“Vážně?”

“Vypadáš přímo příšerně.”

“Díky.”

Lucius si ještě poupravil zdobený límeček a znovu se před zrcadlem otočil ze strany na stranu, aby zkontroloval, že bílý dlouhý hábit vypadá přesně tak, jak má.

“Děti se neodváží vystrčit nos přes práh, když tě uvidí.”

“Myslíš?” otočil se zakaboněný Lucius na doktora. Ten sebou mimoděk trhnul, což vehnalo Luciovi do očí pobavené jiskřičky. “Snad se mě nebojíš i ty?”

Doktor si odkašlal, zadíval se jakoby mimoděk na konferenční stolek a předstíral, že ho ze všeho nejvíc na světě zajímá vydání Ona Dnes z roku 2016, kde Helenka Vondráčková vysvětluje, jak jí město skácelo JEJÍ nejmilovanější topoly přímo před balkónem. Popravdě ho pohled na Luciuse znervózňoval. Místo černých pekelných kudrlin se mu na hlavě kroutila kudrnatá zlatá kštice, místo zelené kamizolky na něm visel zdobený bílý hábit až ke kotníkům a místo rohů měl na hlavě posazenou plastovou čelenku se svatozáří, která blikala všemi barvami té nejošklivější duhy, co kdy viděl.

“Ale notak, uvidíš, že si to užijeme!” spustil Lucius svým nejlíbeznějším hláskem, tím, který vždycky nahoře tasil na podlomené hříšné duše. Lusknul a na zádech se mu v obláčku hnusného třpytivého prachu, který voněl po cukrové vatě, objevila malá bílá křídla, kterými začal nadšeně plácat. “Venku má být krásně teplíčko, město slíbilo velký ohňostroj se sírou a fosforem a slyšel jsem, že slavnostní výbor se letos překonal!” přiskočil k Solfernovi, který se od něj lehce odtáhl.

“Jakby ne, když je letos hlavou výboru Uriáš.”

Luciusova křídla značně povadla.

“Jestli začne sněžit, zabiju ho.”

“Než se k němu dostaneš, půjde mu po krku půlka pekla,” zachechtal se Solfernus a konečně si Luciuse znovu prohlédl od hlavy k patě. Bílé tenisky, nad kterými zářil sytě rudý lem hábitu. Výšivky jako vystřižené z knížky od Lady. Ach drahý Lucifere, k čemu se to nechal přemluvit…

Vánoce nikdy nepatřily mezi jeho oblíbené svátky. Vlastně pro něj nikdy nepatřily mezi svátky. Většinu Vánoc vždy trávil v práci. Ve své dobře odhlučněné kanceláři si pustil vážnou hudbu, nalil si dobře kořeněný čaj (protože v zimě bývalo i v Pekle vcelku chladno) a odpovídal na e-maily, rozesílal vánoční a novoroční pozdravy (protože to jeho nadřízení z nějakého podivného důvodu vyžadovali) a na první a druhý svátek vánoční se vypařil někam nahoru, nejlépe na místo, které křesťanství ani nelízlo.

Ovšem letos? Letos povolil a po několika nocích plných psích očí, prosení a přemlouvání Luciovi slíbil, že Vánoce oslaví spolu. A jelikož sám slavil naposledy, když byl ještě malý čertík, netušil, k čemu se vlastně upisuje.

Než se nadál, už lítal s Luciusem po obchodech, sháněli převleky, uhlí pro děti, pohoštění na večer, výzdobu do bytu, dokud nebyl on sám zaskládaný taškami a Lucius naprosto vyčerpaný z toho, jak byl u vytržení.

A tak teď stál před zrcadlem v naprosto ohavném vánočním svetru se zpodobněním sobů, z nichž každý jede na vlastním sněžném skútru, a v duchu děkoval, že se toho nedožila jeho nebožka matka.

“Tak pojďme, už to bude začínat,” zatahal ho jako malé dítě za rukáv Lucius.

Povzdechl si. Ale těm psím očím zkrátka odolat neuměl. A věděl, že Lucius to moc dobře ví. Rychle si ještě upravil pečlivě ulíznuté vlasy, ve kterých nebylo ani vidu po špičkách rohů, popadl Luciuse kolem pasu, svět se s nimi dvakrát otočil a ocitli se uprostřed davu veškerého městského čertstva na ponurém náměstí.

Byla tma. Vzduch byl krásně zatuchlý, nad střechami starých domků a bytovek se vznášel opar smogu, který příjemně štípal v nose. Jasně rudé ohnivé koule vrhaly z pouličních lamp na plac před radnicí děsuplné světlo a stíny na kočičích hlavách se šklebily na všechny strany. Občas některá z lamp zaprskala a vyslala do okola gejzír jasně rudých jisker. Malá čerťata, která by už touto noční dobou jinak dávno spala, pak nadšeně pobíhala kolem a snažila se rudé jiskřičky chytat do dlaní – ta odvážnější i na jazyk. Uprostřed náměstí se tyčila vysoká, leč, jak ji Lucius nazval, “lehce přichcíplená” borovice. Zhola holá. Pouze na její špici sálal rudý plamínek připomínající, co se se stromem v předešlých pár hodinách dělo. Smrad spáleného jehličí jen umocňoval sváteční atmosféru a vykouzlil Solfernovi na tváři jemný úsměv. Vrátil se v několika bleskurychlých myšlenkách do dětství.

To už se jim mezi nohama propletlo několik malých čertic, které už nevydržely čekat a začaly hrát na honěnou. Když jedna z nich v záchvatu smíchu plivla jiskru přímo Solfernovi na drahé kožené mokasíny, Lucius se zhrozil. Zakabonil se zpoza své zlatavé hřívy vlasů tak, že dítko vypísklo a vystrašeně se schovalo za Solferna. Doktor se musel držet, aby se nerozesmál.

“Jen se neboj,” přívětivě se usmál a položil dlaň malé rohaté dívence na hlavu. “Tenhle anděl ti nic neudělá. To bys musela být tak hodná, že bys nejdřív doma od maminky musela dostat na holou.”

Dívenka se zachechtala, vyplázla na Luciuse v převleku jazyk a odběhla za svými kamarádkami pokračovat v nekalostech.

Lucius zakroutil hlavou.

“Vždycky zapomenu, jak to umíš s dětma.” 

Lusknul a Solfernovy boty byly zase jako nové. Naleštěné tak, že se blýskaly víc, než špička borovice.

“Není to zas tak těžké. Konec konců, zvládám tebe,” blýsklo se Solfernovi lišácky v očích. Lucius už už začal něco namítat, když ucítil ruku na rameni.

“Teofil se zvencne, až tě uvidí.”

“Antoníne!” zajásal Lucius, když zaslechl známý hlas. Hned se otočil, aby svého starého známého objal, ale místo toho se zajíkl a uskočil vzad. “Prach a broky!”

Antonín měl na sobě ošoupanou bílou róbu, huňatou vestu z ovčí kožešiny a místo dlouhatánských rovných vlasů černých jako uhel mu k bradě splývaly vlasy blonďaté, kudrnaté. Na rukou měl vlněné palčáky a na zádech se mu houpala ošoupaná bílá křídla.

“No, tak z tebe se zase posere Uriáš,” podotknul Lucius.

“Lucie,” syknul Solfernus. Nenáviděl, když Lucius mluvil sprostě. Ale dneska byly Vánoce, takže i jeho syknutí znělo lehce hravě, pobaveně.

“Nazdárek, doktore,” mávnul jeho směrem muž po Antonínově pravici. Pohublý postarší chlapík s křivými brýlemi a nakažlivým úsměvem.

“Pěkný večer, Alberte,” kývl na něj přátelsky Solfernus. “Pěkný svetr.”

Albert měl na sobě ručně pletený kardigan s nápisem “Bůh je žena a Ježíš je trans” .

“Nápodobně. Takhle děsivého jsem váš ještě nezažil,” zachechtal se Albert.

“Vidím, že tě tvá drahá polovička také uvrtala do vánočních oslav.”

“Uznávám, že jsem byl do víru noci vtáhnut za rukáv za nesouhlasného mručení,” zamrkal Albert šibalsky na Antonína. “Ale tohle je tak krásně morbidní, že si nedokážu představit lepší způsob, jak oslavit Ježíšovy narozky,” zazubil se a rozhlédl se kolem. Lucius převlečený za Teofila a Antonín převlečený za Petronela rozhodně nebyli jediní. V davu se to hemžilo všelijakými zpodobněními andělů, ať už šlo o podoby biblické, folklorní či pohádkové. Však taky mělo jít o nejstrašidelnější, nejděsivější noc v roce, a tak si s kostýmem dal každý obzvlášť záležet. Všechna čerťata se choulila u rodičů, otáčela se a dávala si sakra dobrý pozor, aby nebyla moc hodná, aby si je nedejbože někdo z těch andělů neodnesl s sebou do Nebe. 

Než však stačili staří známí zapříst hlubší rozhovor, rozlehla se náměstím hromová rána tak obrovská, až se jim zatřásla zem pod nohama. Všechen hovor a šramot ustal a všichni zvedli hlavy k nebi. V rudošedém páchnoucím oparu se zablýsklo a nad jejich hlavami bouchla obrovitá rachejtle. Čerťata radostně zavýskala, ale to už je znovu utišili hromový hlas.

“Vážené čertstvo, vážená čerťata! Nastražte uši, nabruste rohy, stoupněte si na špičky kopyt! Připravte se, právě přichází náš každoroční průvod ku příležitosti narození Ježíše Krista!”

Ozvala se další hromová rána, znovu se blýsklo a náměstí se zahalilo do rudého, štiplavého oparu. Albert si rychle přes ústa a nos zamotal šálu. Přeci jen jeho plíce nebyly na pekelné podmínky ještě tak přivyknuté.

Celý dav se zahemžil. Pak, jako na povel, všichni otočili hlavami vpravo. Ozvala se první rána na buben. Pak druhá. Až na třetí pokus bubeník konečně chytil rytmus, za ryčného um-ca um-ca se ozvalo “Levá! Pravá! Kupředů!” a to už se náměstí začalo opět otřásat, jak na konci náměstí začal pochodovat slavnostní průvod. Jakmile se vyrojilo z mlhy prvních pár pochodujících, Albert s Antonínem se začali dusit smíchy.

“Já toho Uriáše přerazím,” promnul si čelo Solfernust.

Jako první pochodoval samotný Uriáš. Samozřejmě. Jako kapelmajstr máchal hůlkou, kterou udával rytmus bubeníkovi, který s obrovským bubnem pochodoval přímo za ním. Dále se z mlhy vynořili tři hráči na tamburínu, sedm hráčů na kazoo (z nichž jeden ze svého plastového nástroje nevyloudil ani zvuk), čtyři dudáci, dva tubisté a jeden trianglista. Chvílemi se zdálo, že každý hraje úplně jinou písničku, ze které se čas od času vynořila a zase zanořila část nějaké melodie, Solfernus si však byl jistý, že tyto světlé chvilky byly pouze náhoda. Všichni na sobě měli stejný stejnokroj - tmavý oblek s rozepnutým sakem, bílou košili rozepnutou u krku s ošklivou modrou kravatou a béžový trenčkot. No prostě všichni vypadali jako…

“Castiel!” začal zběsile mávat Antonín.

Anděl Castiel šel za trianglistou a usmíval se tak, jako se usmívá anděl, který se ocitne někde, kde si opravdu nepřeje být. Jako jediný z celého souboru neměl na hlavě čelenku s ošklivou umělou svatozáří ze stříbrné chlupaté girlandy, takže veškerá zlobivá čertovská dítka zalapala po dechu, když jim došlo, že je mezi nimi opravdový anděl. Za ním se ze smrdutého oparu vynořily dobré dva tucty čertstva, které se mělo v následujících několika minutách proměnit v pekelný sbor. Průvod se zastavil uprostřed náměstí před velkou borovicí a Uriáš nadšeně vykročil kupředu.

“Velevážené a děsuplné čertstvo,” zahřímal energicky do nastalého ticha. “Těší nás, že jsme se tu dnes sešli v tak hojném počtu! A jsem rád, že mezi nás zavítalo tolik andělů, aby si naše mladá čertovská kvítka uvědomila, že čertoviny se mají provádět celý rok, nejen pár dnů před Vánoci!”

V davu to zašumělo, jak se začali pochechtávat všichni rodičové.

“Velevážené čertstvo, jménem slavnostního výboru města považujte letošní oslavy Ježíšových narozenin za zahájené!”

Uriáš se otočil zády k davu, zdvihl paže a teatrálně a mocně tlesknul. Všechny rudé koule vyskočily z pouličních lamp a vydaly se směrem k nebi, kde začal onen očekávaný slavnostní ohňostroj. Uriáš se chopil své hůlky, sboristé otevřeli desky s notami a kapela začala ryčný a magický ohňostroj doprovázet ještě ryčnější verzí písně Superstar z pozemského muzikálu Jesus Christ Superstar.

Když už se městem potřetí rozlehlo falešné “Jéžišů, Krístusů, kdo jsi a co jsi obětovál?” Albert s Antonínem se smíchy sotva drželi na nohou. A jakmile se k tomu při poslední fanfáře kazooistů na nebi s majestátným výbuchem objevil ohnivý nápis “VŠECKO NEJLEPŠÍ, JEŽÍŠU <3”, Antonín už to neustál.

 

 

“Vidíš, takhle se mi to tu líbí stokrát víc,” poplácal Luciuse po zádech Uriáš. Už měl trošku popito, modrou kravatu měl povolenou až kdesi v půli hrudi a chechtal se na celé kolo. Solfernův byt byl opravdu vyzdobený k nepoznání. Lucius se divil, že mu něco takového vůbec povolil. Nicméně povolil, a tak se teď ze stropu na hlavy pozvaných snášely zlaté a červené jiskřičky, po potemnělém obývacím pokoji byly rozvěšené ohořelé girlandy a v rohu místnosti stála holá suchá jedlička ověšená kousky uhlí a ručně foukanými skleněnými ozdobami, z nichž každá znázorňovala jiného Ježíše Krista, od ležíše po běžíše. V místnosti se mísila vůně skořice a hřebíčku z punče, který podávali, a pach síry, který vycházel konzistentně z krbu. V obýváčku se kromě Uriáše s Luciusem pohybovali Antonín s Albertem, kteří se zrovna se Solfernem vybavovali na pohovce o situaci na jihovýchodě Asie, Petronel, který zrovna Castielovi u stromečku popisoval, jak probíhalo letošní zpívání na kůru, a Teofil, který v kuchyni krájel chléb na jednohubky.

“Kušuj, strýčku jedna nezvedená,” zamumlal Lucius. V převleku teď působil ještě víc jako Teofil (který sám na večírek přišel v civilu a pohledem na Luciuse se velice bavil), jelikož měl krásně červené tvářičky. Z části kvůli tomu, že trochu pil, z části kvůli tomu, že se na strýčka opravdu hněval.

“Tak se na mě nezlób,” pověsil se mu kolem krku Uriáš. Lucius se ho pokusil setřást.

“Hněvám se, strýčku. Moc se hněvám. Víš, jak teď budu před ostatními vypadat?”

“Ale vždyť ta písnička byla hezká!” ohradil se Uriáš. “Děckám se líbila.”

“Já nejsem děcko,” namítl Lucius.

“Pro mně děcko jseš.”

“Víš vůbec, kolik mi je?”

Uriáš se podrbal mezi rohy. “Šestnáct?”

Lucius se zakabonil. “To mi děláš naschvál!”

“Jasně, že dělám,” rozchechtal se Uriáš. “No tak, Lucísku,” štípl zamračeného Luciuse do tváře. “Usměj se trošku. Přece slavíme! A vůbec,” otočil se Uriáš od něj a zadíval se po celé místnosti. “Jaktože neslavíte? Slavte!”

Lusknul a ze stropu se sesunula lavina jiskřiček, zatímco z reproduktorů pečlivě rozmístěných v rozích pokoje začal hrát vánoční swingový hit o tom, jak “zlobit se má hlavně o Vánocích”. Naštěstí včas zakročil Solfernus, který od nic netušícího Uriáše odtrhnul Luciuse, který se ho chystal zezadu zaškrtit.

“To by stačilo, drahý,” pošeptal mu pobaveně do ucha.

“Zase poškrábe ten stolek,” čertil se Lucius a zpod zlatých vlasů na okamžik vykoukly jeho rohy.

“No tak poškrábe,” zasmál se Solfernus. “Jsou přece Vánoce. Nech ho, ať si užívá. A mimochodem, psala tvá matka.”

Lucius se zarazil a zrudnul ještě víc.

“Proč vám psala moje matka?”

Solfernus se zachechtal. Vždycky, když znervózněl, Lucius mu začal opět vykat.

“Protože jsem jí napsal první. Poslal jsem jí fotografii tebe s Antonínem v kostýmech.”

“Ajaj.”

“Vzkazuje, že, cituji, nemáš být v těch oslavách tak extrémní, že ten kostým je opravdu děsivý, a že co si o ní lidé pomyslí,” podrbal ho Solfernus ve vlasech tak, aby černé růžky opět zmizely.

Lucius byl rudý až za ušima. Tolik let se on sám styděl za všechny, že ho nikdy nenapadlo, že by se taky někdy mohl někdo z rodiny stydět za něj.

Zbytek večera už si nedal ani sklenku a nakonec si se strýčkem Uriášem vesele popovídali o jeho dětství. A dokonce se mu podařilo strýčka zarazit, než vytáhl z kapsy jeho nahaté fotky, jak sedí na nočníku (kdo ví, proč je měl s sebou).

Rozdali si dárky a společnost se po druhé hodině ranní pomaličku rozešla. Antonín s Albertem se s Luciusem a Solfernem domluvili na brzký brunch, Teofil slušně poděkoval za pozvání a pohoštění a slíbil Solfernovi, že po Novém roce obdrží krabici plnou starých, leč nečtených čísel časopisu Vogue, a Uriáše Petronel odnesl na zádech, aby mohli přespat v jeho hospodě, kde se toho večera konal dlouho očekávaný vánoční souboj ve Slam Poetry, takže tam určitě ještě teď umělci nasávali.

Nakonec zbyli jen Solfernus a Lucius. Lucius se válel na podlaze na chundelatém koberci, který mu ve stále ještě lehké opilosti připadal strašně príma, zatímco Solfernus pochodoval tam a sem a pomalu se převlékal ze svátečního do pyžama.

“Lucie?” zavolal z ložnice. “Ještě tu mám něco pro tebe. Od… Ježíška, ” odplivl si. Fujtajbl.

“Pro mě?” Lucius zbystřil a vydrápal se na koberci alespoň do sedu. “Vždyť jsme se domlouvali, že si nic dávat nebudeme!” zavolal zpátky do ložnice, i když se mu slova lehce motala na jazyku. Opravdu se takto domlouvali. Nikdy si na Ježíšovy narozky nic nedávali. Jasně, nakoupili spoustu milých a krásných věcí pro své známé. Nová sklíčka pod mikroskop, naprosto nedostatkové zboží, pro Alberta, drahé cigarety se zapalovačem pro Antonína, poukaz na nové lino pro Uriášovu hospodu, huňatý kabát z ovčí vlny pro Petronela, i s průstřihy na křídla, a zbrusu nový meč hořící věčným plamenem pro Teofila. Ale jeden druhému nic dávat neměli.

Solfernus však nakoukl do obývacího pokoje s nadzvednutým obočím.

“Chceš mi snad tvrdit, žes mi nic nepořídil?”

Lucius se provinile usmál. Lusknul a v ruce se mu objevil drobný balíček pečlivě zabalený v tmavomodrém papíru a ovázaný zlatou stuhou. Solfernus s vědoucím úsměvem dosedl vedle něj na koberec a na oplátku mu do klína položil malý balíček v zeleném papíru a ovázaný stříbrnou stuhou.

Beze slova se dali do rozbalování.

Luciuse potěšil Solfernův úsměv, když z krabičky vytáhl pečlivě poskládanou černou kravatu s jemným zlatým vzorem. Přesně takovou si chtěl už dávno koupit ke svému novému obleku. A ani on nezůstal chladný vůči úsměvu, který vykouzlily na Luciově obličeji teplé ponožky s lístečkovým vzorem. Oba chvíli zírali na své dárky, pak jeden na druhého… Nikdy si dárky o svátcích nedávali a nevěděli vlastně co říct. Oba dva jen věděli, že je v nose příjemně pálí síra a spálené jehličí, že je jim krásně teplo, že za sebou mají příjemný večer se spoustou příjemných lidí.

“Tak…”

“Takže…?”

“Takže hnusné a děsivé Vánoce, doktore,” usmál se Lucius.

“Hnusné a děsivé i tobě,” objal jej Solfernus a svalil se s ním zpět na chundelatý koberec, aby jim mohlo být ještě tepleji, ještě příjemněji a ještě svátečněji, než kdy dřív.

Series this work belongs to:

• Part 4 of Vše pro firmu