Chapter Text
„ Vzpomínky nám zkrášlují život, ale jen zapomínání ho činí nesnesitelným. “ Honoré de Balzac
Bylo krásné slunečné ráno. Tak moc netypické pro Londýn. Většina dní tu byla zamračená a deštivá, ale dnes byl výpověď. Snad to vydrží a žádný mráček to krásné slunce nezastíní.
Emily vešla do své kanceláře v Interpolu. Položila si cestovní tašku na stůl, přehodila si sako přes židli a položila si termohrnek s kávou vedle klávesnice od počítače. Přihlásila se do sítě a začala kontrolovat poštu. Neměla jsem tam žádné nové naléhavé zprávy, vždy jsem včera večer kontrolovala a mezitím se nic nového neobjevilo. Vypadalo to na pohodový den s papírováním. Emily to nevadilo, potřebovala dohnat pár restů. Poslední dobou byla v terénu víc, než bylo obvyklé, a proto se hora papírů vyvyšovala. Snad jich dnes pár zkontroluje a uzavře a dostane se domů v rozumnou hodinu.
Po pár vyplněných hlášeních si dá Emily přestávku, napije se úžasné kávy, nedokáže si představit den bez tohoto nápoje. Prohlédne si svůj pracovní stůl a oči se ji zastaví na fotografiích v rámečcích. Na první je ona při promoci na Yalu, byl to krásný den. Uvědomovala si, že to je začátek její kariéry, kterou si chce vybudovat bez přičinění své matky, a to se jí taky podařilo. Vede pobočku Interpolu v Londýně a to, aniž by její matka kdekoliv zatahala za nitky. Tvrdě dřela, zvládala nespočetně misí v utajení, přežila vlastní smrt a přičinila se se svými psychologickými profily o dopadení mnoha sériových násilníků. Občas pochybovala, jestli Clyde Easter udělal správně, když ji doporučil na toto místo, ale snaží se každý den dokázat, že si to opravdu zaslouží.
Druhá fotografie je z doby, kdy pracovala pro BAU v Quanticu. Jsou na ní všichni, kteří pro ni v tu dobu znamenali celý svět. Nikdy neměla velkou rodinu, nezažila rodinné sešlosti a vždy si připadala, že nikam nepatřím. Nikdy to matce nevyčítala, chápala, že pro ni práce byla na prvním místě. Ale ve chvíli, kdy začala pracovat pro BAU, začala konečně cítit tu rodinnou lásku, po které celý život vždy toužila. Fotografie na jejím stole byla vyfocena při jednom rodinném večeru u Rossiho. Bylo to z období, kdy se k týmu připojila poté, kdy musela několik měsíců žít bez nich v Paříži, aniž by věděli, že je naživu. I když žila, tak myšlenka na to, že si její přátelé myslí, že zemřela, ji ubíjela. Každý den pomalu uvnitř sebe umírala. Proto návrat pro ni znamenal úplně všechno. Jen to bohužel nešlo podle plánu. Neviní je, že nedokázali hned odpustit, ale věděla, že pokud jim dá čas, všichni všechno pochopí. Byl to úžasný večer, když je Rossi učil vařit špagety. Všichni byli tak šťastní.
Třetí fotografie je roztomilá. Kouká na ní krásná a spokojená rodinka. Hrdý otec Derek Morgan, jeho žena Savannah a v náručí smějící se jejich malý syn. Je z nich i přes oceán cítit ta pozitivní energii. Vzpomíná si, jak ji Morgan oslovoval princezno, jak vyzvídal, s kým tráví večery a chtěl se přidat, když říkala, že má rande s vanou, anebo na to, když zjistila, že je stejný knihomol, jako ona. Byl to její nejlepší parťák v terénu a nikdy nezapomene na smutek a rozpolcení v jeho očích, když zjistil, že žije, a že mu nezemřela v náručí. Je šťastná, že je konečně šťastný.
V posledním rámečku je fotografie ji a její ženy. Bylo to focené v zasněženém Hyde parku. Obě milují sníh. Když je všude čerstvě nasněženo, je to tak čisté. Vzpomíná na dobu, kdy byla v BAU. Trávila zasněžené dny dohromady s JJ a jejím synem Henrym. Henry miloval sníh, tak jako ona. Spolu stavěli sněhuláky, koulovali se a poté se spojili a házeli ledové koule po JJ. Ta se snažila před nimi utéct a schovat se, ale neměla šanci. Vždy se všichni tři nakonec svalili do sněhu, smáli se a dělali andělíčky. Při každém prvním sněžení v Londýně si na tyto chvíle vzpomněla a vykouzlilo ji to úsměv na rtech. I tenkrát, když se fotila tato fotka, myslela na to, jaké to bylo s tím malým rošťákem. Vypadá na této fotografii opravdu šťastně, ale nikdy už nebyla v zasněženém parku, tak moc šťastná, jako tenkrát s Henrym a JJ.
A je to tu zase. Kouká na společnou fotku sebe a své ženy a myslím na JJ. Dělá to záměrně? Jak to, že se jí její myšlenky, vždy nějak otočí právě ke krásné blonďaté modrooké agentce? Otočí se na křesle od stolu a podívá se ze zcela proskleného okna na London Eye. Přemýšlí, jaký má asi JJ den. Jestli mají nějaký nový případ a jsou v terénu, anebo jestli jsou doma v Quanticu. Často myslím na celý tým, jak se jim daří a kam je životní cesta vede. Jediný, s kým je v pravidelném kontaktu, je Garcia. Píšou si emaily skoro neustále, když je to možné. A volají si, například když jedna z nich má špatný případ a potřebuje rozveselit. Povídají si o všem z jejich životů, ale nikdy o nikom z týmu. Tak moc se chce vždy zeptat na to, jak se daří JJ, ale ví, že už to není její starost a že by neměla. A Penelopa čeká, že se zeptá, protože sama o JJ mluvit nechce.
Najednou Emily zapípá mobil. Podívá se na své chytré hodinky a vidí, že ji píše její žena. Přeje ji pohodový den bez žádných komplikovaných případů. Moc se na ni těší, až dorazí domů, a že pro ně uvaří její oblíbenou večeři. Emily se pousměje. Její žena je prostě tak úžasná. Myslí na ni a snaží se, aby byla šťastná. A Emily svým způsobem je spokojená, ale neví proč, ale stále ji něco drží zpátky.
Už je to pět let, co vede pobočku v Londýně. Má úplně nový život než ten, co vedla, když byla v BAU. Dala si za cíl, že se v Londýně usadí a bude šťastná. Musela odejít z BAU, být tam ještě o vteřinu navíc, zlomilo by ji to a už by se nikdy nedala dohromady. Potřebovala tu změnu, posbírala všechny kousky sama sebe, sbalila věci a začala nový život v Londýně. Nikdy nezapomene na den, kdy odjela. Byl to nejhorší den v jejím životě. Uvědomila si, že nikdy nebudu mít to, po čem celý život toužila, že ji to právě v tu chvíli proklouzlo mezi prsty. Nespočítala by, kolikrát si tu scénu přehrávala v hlavě, a kolikrát si říkala, že měla něco říct. Teď už je to stejně jedno, teď musím mlčet navždy.
Ze snění ji znovu vytrhl zvuk mobilního telefonu. Na hodinkách uviděla jménem „Aaron Hotchner“. To není dobré, zasténala Emily a otočila se křeslem ke stolu, aby se mohla natáhnout pro mobil a hovor přijmout.
"Prentissová," pozdravila Emily.
„Ahoj Emily, tady Hotch. Je mi to moc líto, že tě ruším, doufám, že tě nebudím, nepočítal jsem časový posun,“ mluvil rychle Hotch.
„To je v pořádku. Nerušíš mě. Co se děje? Normálně nevoláš. Máš nějaký nový případ na konzultaci?“ zajímala se Emily.
Hotch se zhluboka nadechl a Emily věděla, že to není dobré.
„Jde o tvoji matku, Emily. Myslím, že by ses měla vrátit z Londýna. Potřebuje tě,“ řekla Hotch a čekal na Emilyinu reakci.
„Budu tam,“ řekla Emily a hned zavěsila telefon.
Musela se co nejdříve dostat do DC.
„ Děti jsou kotvy, které drží matčin život. „ Sofoklés