Chapter Text
,,Horší už to, kurva, být nemůže." Povzdechl si Jindra v duchu a hodil klíče do misky na botníku. Věděl, že může, proto to raději neříkal nahlas. Vyřčená slova mají váhu a tu jim dávat nechtěl.
Zabouchl dveře a s námahou si sundal boty. Zase si doma zapomněl hůl a jeho noha mu to dala rázně najevo. Na příštím setkání ho jeho fyzioterapeut určitě nepochválí. Jakoby nestačilo, že už dva termíny na poslední chvíli zrušil. Neměl náladu poslouchat další přednášky o všem, co dělá v životě špatně. Od toho tu byl bulvár.
Za přidržování se stěny přešel do kuchyně, otevřel lednici a vytáhnul plechovku piva. S cvaknutím odjistil její uzávěr a svlažil hrdlo několika pořádnými hlty. V hlavě ho při tom hryzlo cosi jako výčitka, stejně hořká jako onen chmelový nápoj. Dalším lokem ji co nejrychleji poslal spolu s pivem do žaludku.
Od chvíle, co přestal bruslit, snad neutekl jediný den, kdy by byl zcela střízlivý. Možná proto, že je chtěl všechny zapomenout. Hokej byl celý jeho život a ten skončil. Dokonalá kariéra zhynula během jediného dne. A teď? Připadal si jako chodící mrtvola, která se dokázala pohybovat jen díky pár plechům Radegastu denně. Jak se mu mohlo všechno takhle děsně posrat?
Doma se ukazovat nechtěl. Věděl, že by ho rodiče přivítali s otevřenou náručí, sám před sebou se ale styděl. Máma s tátou ho od malička podporovali ve všem, co si zamanul, i když je to kolikrát stálo nemalý finanční obnos. Přesně takový případ byl právě jeho koníček. Doufal, že jim to jednou dokáže oplatit, aby mohli být na syna pyšní. Možná i chvíli byli, než se stala... ta nehoda.
Z toho dne si moc nepamatoval. Těžko říct, jestli vše záměrně zapomenul, nebo se to prostě jen odehrálo tak rychle, že to nestačil registrovat.
Přešel do obývacího pokoje a sesunul se na gauč. Jeho oči zachytily titulní stranu novin, které nechal před odchodem ležet na konferenčním stolku. Tučný nadpis se nedal přehlédnout.
SKALICKÝ V TROSKÁCH! UVIDÍME BÝVALOU HVĚZDU JEŠTĚ NĚKDY V NÁRODNÍ LIZE?!
čtěte na straně 9.
Se zaúpěním noviny otočil nadpisem dolů, pokrčil u toho asi čtyři strany.
*cink*
Z myšlenek ho vytrhlo oznámení na příchozí zprávu. Zalovil v kapse a vděčný za chvilkové rozptýlení od trýznivých myšlenek si přečetl obsah textovky. K jeho překvapení byla od Matuše.
- Ani ses nepochlubil, že seš zpátky doma
Nestačil ani nacvakat odpověď, zatímco zprávy cinkaly jedna za druhou. Neřekl by, že se Brno počítá jako domov. Přeci jen, jejich svatá trojice se znala ještě ze Stříbrné Skalice, kde spolu vyrůstali. Postupem času se ale jejich cesty rozešly, Jindrovi rodiče se přestěhovali do většího města za prací a on šel, pochopitelně, s nimi. Až po dokončení školy zjistil, že Matuš s Frickem měli stejný nápad. A tak je za chvíli znala každá brněnská hospoda.
Jindřichu, ty zmetku -
- Pojď na jedno
- Fricek vzkazuje, že nemáš na výběr
Jindra se neubránil úsměvu. Proč projevy náklonnosti jeho přátel zněly spíš jako výhrůžky? S touhle myšlenkou si uvědomil, že mu to vlastně docela chybělo.
Kam chcete jít? -
Na chvíli zauvažoval, jestli by je nepozval k sobě, jedno rozhlédnutí po pokoji ho ale jasně utvrdilo, že radši ne. Žil sám a bylo to vidět. Ne, že by se o sebe nedokázal postarat, poslední dobou ale jeho veškerá síla šla do přežívání a na úklid jaksi nezbylo. Možná aspoň nádobí by mohl posbírat a umýt.
- Jako za starejch časů
Nebyl si jistý, co tohle znamenalo, ze "starých časů", na které nejspíš Matuš odkazoval, si pamatoval jen kocoviny a příšernou ostudu. Stejně nad tím jen pokrčil rameny a domluvili si čas a místo srazu. Těšil se na své přátele, o tom žádná. Přesto ho trochu trápilo svědomí, že se mu museli ozvat jako první. Snad se o tom nebudou chtít bavit.
~
,,A tak jsem ho poslal do prdele! Pánové, měli jste vidět, jak čuměl!" Fricek s třeskutým smíchem zakončil historku prásknutím pěstí do stolu ulepeného od rozlitého alkoholu.
,,A seš si jistej, že budeš mít po tomhle ještě nějakou práci?" zeptal se Jindra opatrně, utírajíc slzičku od smíchu. Musel mluvit dost nahlas, aby ho jeho přátelé přes hluk v lokále slyšeli. Z každého rohu místnosti se ozýval smích, hvízdání, a hrála hlasitá hudba.
,,To je mně jedno! Zasloužil si, aby ho konečně někdo sesadil. Stejně tam nechcu bejt." dodal už trochu klidněji.
,,Tohle říkáš už po stý a stejně tam furt dřepíš." Matuš ho rýpnul do žeber.
,,Na Frickovu obranu - očividně se o ten vyhazov fakt snaží."
Fricek s křivým úsměvem natáhl ruku s půllitrem k Jindrovi, přiťukli si.
,,To máš teda kurva pravdu, hochu! Copak já za to můžu, že si mě tam tak vydržuje?"
Oba do sebe kopli zbytek svého piva a téměř zaráz rázně položili krýgly na stůl, div se sklo nerozbilo.
,,Kde ty ses nám vůbec toulal? V jednu chvíli o tobě slyším v Praze, v druhý seš k nedohledání, a pak se zjevíš tady. Seš jak zasranej duch." Matuš si hluboce přihnul piva, přičemž z Jindry nespouštěl oči. Tloušťka skla mu vtipně zkřivila obličej, takže vypadal jako výsledek dlouholetého incestního křížení. Jindra při té myšlence div nevyprsknul smíchy.
Očima zabloudil po hospodě, zatímco se snažil najít odpověď. Nálada rázem jaksi povadla.
Matuš nelhal, když sliboval staré časy. Usadili se v jednom zaplivaném pajzlu, kde před pár lety vysedávali snad každý den. Hrávali tu karty s barmanem a ten je pak zval na panáky zdarma. Prý ho kvůli tomu vyrazili.
Teď tu za barem byla nová holka a Jindra si nemohl nevšimnout, že byla i docela pěkná. Na rameni jí ležel dlouhý cop a úzký pas zvýrazňovala těsně uvázaná zástěra. Zrovna se nahlas smála něčemu, co jí vyprávěl štamgast sedící u baru. Když se muž sehnul, aby sebral cosi ze země, barmanka otráveně protočila oči a dál si hleděla své práce.
,,Na to se tak trochu špatně odpovídá." pronesl nakonec vyhýbavě, na což jako odpověď dostal Frickovu pěst do ramene. Docela to zabolelo.
,,Tak já ti vezmu ještě jedno, to ti rozváže jazyk."
Zvedl se a šel obtěžovat barmanku, po cestě s sebou malém vzal dvě židle.
Matuš se k Jindrovi nahnul a ten si nemohl nevšimnout náhlé starosti v jeho očích.
,,Viděl jsem, co se stalo. Jak se držíš?"
Jindra si povzdechl a zatoužil, aby se Fricek co nejdřív vrátil.
,,Bylo líp. Myslel jsem, že když se stáhnu a vypadnu z Prahy, třeba budu mít na chvíli od všech pokoj." Až po vyřčení této věty nahlas mu došlo, jak to znělo, honem pokračoval. ,,Ne, že bych chtěl pokoj od vás dvou, to vůbec. Jen... Sakra, však víš, jak to myslím."
,, Jasně." Matuš se netvářil přesvědčeně. ,,To sis ale moc dobře nevybral. Tady si tvoje piruetky na ledě pamatuje úplně každej."
,,Já ti dám piruetky..."
Jeho kamarád se doširoka zazubil. ,,No fakt, hlavně tu poslední. To byl člověče výkrut, to svět neviděl. Měls dělat krasobruslařku. Takovej růžovej úborek se sukýnkou by ti slušel."
Ačkoliv chtěl být Jindřich na Matuše za tuhle poznámku naštvaný, nedokázal to. Grimasa, se kterou ho popichoval a u toho se mermomocí snažil nesmát, byla k popukání.
,,Ty seš vůl."
Přistála jim před nosem tři piva a Frickova peněženka. Každý si jedno vzal a nastala chvíle dalšího velkolepého připíjení.
Tohle mu stačilo. Víc dnes nechtěl, jen posedět se starými přáteli, smát se blbostem a na vše zapomenout. Chvílemi se mu to i dařilo, ale stačil jediný letmý střet pohledů s cizím člověkem, podezřele natočený telefon v něčí ruce nebo šepot od vedlejšího stolu, a polila ho stará známá paranoia. Pořád dokola si musel připomínat, že celý svět se netočil jen kolem jeho zpackané kariéry - i když se tomu občas jen těžko věřilo.
,,Ptala se po tobě Blanka."
To jméno ho praštilo do uší jako kocovina, která na něj nejspíš už teď číhala za rohem rána.
,,Vážně? Jak se jí daří?" Jeho hlas zněl přiškrceně, až ho to samotného zarazilo.
,,Je naštvaná, že ses jí neozval, když ses vrátil."
Proti tomu neměl obranu. Neozval se nikomu.
,,Nepochopte to špatně, jsem rád, že se zajímá. Jen jsem neměl úplně potřebu jí vypisovat, vzhledem k tomu, jak to mezi náma skončilo." Ke konci věty mu postupně hlas nevědomky utichal, poslední slovo téměř zašeptal.
Blanka byla skvělá. Znali se od malička a dlouho se mu líbila. Poprvé se jí pokusil dát pusu v osmé třídě, tehdy s křikem utekla a on si vysloužil posměch celého druhého stupně. O pár let později jim vykvetla teenagerská láska a celé město je mohlo vídat ruku v ruce a s květinovými věnečky na hlavách. Jindra si troufal říct, že pokud byl někdy skutečně zamilovaný, bylo to právě do ní.
Jejich cesty se rozešly, když se měl stěhovat do Prahy. Vzali ho tehdy do jeho vysněného týmu a on musel učinit rozhodnutí, které si dlouho vyčítal. Nechal za sebou své přátele, rodiče, dokonce i Blanku. Tvářila se, že to chápe, ale nebyla ani trochu přesvědčivá. Nikdy jí to nezazlíval.
,,Kdybys mě skutečně miloval, zůstaneš tu se mnou."
Možná měla pravdu, když se mu s těmito slovy a slzami v očích složila do náruče. Nedokázal najít odpověď, a tak ji jen držel a hladil po vlasech. To bylo naposledy, co se viděli.
Ani po všech těch letech ji neměl.
Jak se jí asi dařilo? Došlo mu, že o ní už dlouho nic neslyšel. Poslední, co si pamatoval, bylo, že nemohla odjet kvůli škole. Ze začátku si ještě aspoň psali, postupně i tahle konverzace vychladla. Sliboval, že za ní bude jezdit, nebo že se aspoň zastaví, když bude mít v okolí zápas. To se povedlo tak jednou a pak se po jejich vztahu slehla zem.
Dodnes netušil, co se vlastně stalo. Asi jim oběma došly věci, které si nikdy neřeknou.
Veškerý jeho život pohltil hokej. Byl mladý a nadaný a nabídky se jen hrnuly. Nejednou se objevil v nějakém rozhovoru, dokonce sem tam dostal i pozvání do talkshow. Nerad se chlubil svými úspěchy, to nikdy nebyla jeho parketa. Musel ale uznat, že když o nich mluvili ostatní, znělo to jinak.
Měl se držet víc při zemi. Měl si dávat větší pozor, aby nebyl tolik vidět. To on ale přece dělal, ne?
Vložil do sebe tolik úsilí a ostatní zase naděje...
,,Podívej se na ten výraz."
Z myšlenek ho probudil Frickův chraplavý hlas. Zvedl oči a uvědomil si, že doteď bezdušně hleděl do stolu, zatímco si ho přátelé se zájmem prohlíželi.
,,Chybí mu ženská."
,,To sou ale kecy." odsekl Jindra a napil se.
"Ženská" bylo Frickovo řešení na všechno.
,,Ne, vážně. Kdys ty naposledy někoho měl?"
,,Nemůžeme se bavit o čemkoliv jiným?"
Matuš s Frickem si vyměnili pohledy.
,,Podívej," začal Matuš jemně. ,,Máme o tebe starost, to je všechno. Přestaň se konečně topit v tý zasraný minulosti a prostě běž dál. Nedá se na tebe dívat. Všechny ty tvý nepřítomný pohledy a utrápený povzdechy... Seber se a najdi si konečně nějaký rozptýlení."
Měl pravdu, Jindra to v hloubi duše věděl. Nemohl v tomhle stavu zůstat trčet věčně. Jenže udělat první krok ven bylo to nejtěžší. Ne, že by to už nezkoušel. Nikdy ale nenašel nic, u čeho by vydržel, vždycky se dřív nebo později vrátil do svého vyleželého hrobu.
,,Někoho ti dohodíme."
,,Skvělej nápad!"
,,Prosím vás, to fakt není nutný."
,,Je."
,,Naprosto."
Nemohl, než se usmát. Na druhou stranu to možná nebyl tak špatný nápad. Třeba by s nějakou slečnou přeci jen přišel na jiné myšlenky. Hleděl na ně, jak oba začali nadšeně vytahovat telefony a ukazovat si nějaké fotky, přitom horlivě pokyvovali hlavami.
Znal je dost dlouho, aby věděl, že není nejlepší nápad vložit něco tak zásadního, jako svůj milostný život, do rukou právě jim. Nic ale nenamítal. Nakonec by to mohla být zábava.