Work Text:
Sedí na lavičce, mezi sebou mají opěrku. Sherlock se na Johna nedívá a John je za to rád. Slunce hřeje a je příjemně, je krásný den.
John cítí, jak ho na hrudi něco tíží. Jako by byl ve svěráku, něco ho mačká ze dvou stran.
V uších mu zní šepot. To, co jsi chtěl vyslovit. Chtěl jsi něco říct. Řekni to teď.
Víš, že to nic nezmění, říká. Že se oženíš.
Nebo je to aspoň něco, co by chtěl říct.
Možná to opravdu říká nahlas. Mluví, tím si je jistý. Pohybují se mu rty a snaží se slovy upustit trochu toho napětí. Ale nejsou to slova, je to jen ruch. Otřesný, skřípající zvuk, jako by Johnovy vnitřnosti byly z kovu a vším tím tlakem o sebe třely.
Sherlock se na něj nedívá a Johnovi je celkem jasné, že ho vlastně neposlouchá. Místo toho Sherlock zírá do světa, dívá se na něco, co John nevidí. Jako vždycky. Někdy se Sherlock otočí, podívá se na Johna a John ví, že ho ve skutečnosti nevidí, má před očima něco jiného. Možná případ, zajímavou myšlenku, nebo Jamese Moriartyho, který stojí za Johnem a pošklebuje se.
Mary mě zachránila, řekne John a má pocit, že Mary stojí přímo za ním: její ruce má položené na ramenou, zarývá mu své nehty do masa. Jenže ty jsi mě zachránil první, řekne. Nebo má dojem, že to říká. Je to tu zas - ten zvuk, co mu vychází z úst, se ani trochu nepodobá řeči.
Sherlock vstane a prostě jde pryč. Přímo uprostřed Johnových nesouvislých skřeků, které vyeskalovaly do skutečných zvuků bolesti, uprostřed chvíle, kdy mu pukají žebra a vydává ty zvuky z úst.
Sherlock odkráčí, aniž by se ohlédl, a nechá Johna, který se svíjí bolestí a praskají mu žebra, zatímco na něj shlíží Mary s odosobněnou lítostí. Bolí ho rameno, bolí ho noha, bolí ho hlava, bolí ho srdce a Sherlock jde a jde - je mu to fuk, je mu to fuk, je mu to fuk, kdy už ti to prostě dojde. Pak se Sherlock otočí a řekne, tím otřesným srdce-bolí-všechno-bolí hlasem: „Sbohem, Johne“ - je příliš pozdě, už zase - a pak padá a John nemůže dýchat -
John se probudí, koupe se v potu a pořád nemůže dýchat, panika mu vymačkává kyslík z těla. Vyklopýtá z postele a zhroutí se na podlaze v koupelně, dlaždičky ho studí do dlaní a holení.
Pět věcí, no tak, Johne. Barvy. Dlaždičky jsou modré. Sprchový závěs je taky modrý. Maryin kartáček je červený. Proužky na pastě jsou zelené a bílé. Teď zvuky, dělej. Okno je pootevřené a kolem jede auto. Houká sova. Mary slabě odfukuje z ložnice.
Kurva.
Ztěžka se opře o úzký pruh stěny mezi dveřmi a vanou, hlavu opře o chladné obklady a dýchá. Zavře oči a pokusí se trochu sebrat.
Tohle musí přestat.
Je to už šestá noc v řadě, kdy skončil na podlaze v koupelně a snažil se vymanit z panické ataky kvůli dalšímu kolu hnusných, zdrcujících nočních můr.
Dosud byl schopný skrývat, že si každou noc dopřává výlet do paniklandu. Mary spí jako zabitá a nikdy se neprobudí, když má John noční můru, díky bohu. Jenže John si dělá starosti, že nebude trvat dlouho, než si všimne, jak vážně je nevyspalý. Protože když měla plnou hlavu plánování svatby, nejspíš nevěnovala moc pozornosti jiným věcem.
Jediný člověk, který by si toho všeho všiml, je Sherlock, a John ho šest dní neviděl - od chvíle, kdy zachránili vojína Bainbridge. Napsali si pár textovek, většinou o případu, ale John nemá tušení, co kterákoli z nich vlastně znamená, protože Sherlock píše zprávy stejným způsobem, jakým mluví. Takže naprosto pomíjí fakt, že polovina jejich rozhovorů se děje pouze v jeho hlavě.
John si občas přeje, aby dokázal zaslechnout všechno, o čem si Sherlock neuvědomuje, že vůbec neřekl.
A nebo to John nechce vědět.
Pomalu vstane. Použije záchod, umyje si ruce. Šplíchne trochu chladné vody do obličeje.
Nemá smysl vracet se zpět do postele. Je půl čtvrté ráno a on stejně neusne. A i kdyby ano, nejspíš by ho probudila další děsná noční můra, které jeho mozek tak vytrvale vymýšlí. Těch posledních pár nocí bylo jako filmový festival nejhorších dní jeho života. Afghánistán, smrt jeho mámy, postřelení. Většinou končí tím, že Sherlock skočí, a to se obvykle vzbudí, panika ho drží pod krkem a zmáčkne mu dýchací trubici, dokud není možné se nadechnout.
Co nejtišeji popadne své oblečení a navlékne se do něj, pak zamíří do kuchyně. Když už je vzhůru, může rovnou dát vařit vodu.
Nad prvním ze zcela jistě mnoha šálků kofeinu se snaží utřídit svoje vzpouzející se emoce.
Není pochyb, že John Watson není člověk, který by se vyžíval v introspektivě. Naopak je to ještě eufemismus. John ví, ať už díky svým ex přítelkyním, své psycholožce nebo sakra od své sestry, že by si spíš usekl celou ruku, než aby řekl, jaké má vůči něčemu pocity.
Ale ani není žádný blbec. Očividně má problém. Tohle není normální.
Otázkou je, proč se to děje teď? Proč se jeho mozek rozhodl, že kdykoli teď usne, tak je parádní čas proklikat se prezentací svého neadresovaného traumatu?
Ta část, která je vážně dobrá v předstírání, že všechno je prostě v pohodě, díky moc, říká, že tohle je normální. Příští sobotu se žení. Je jen nervózní a má úplně normální reakci na velkou životní událost. Konečně, manželství je důležité. Je to slib a závazek. Velký krok. Není snadná cesta ven, jakmile se papíry podepíšou. Už nebude žádné pobíhání kolem šílence, ať už ve dne, nebo v noci.
Je to velká změna.
Takže trocha úzkosti je na místě.
Jenže John se necítí jen trochu úzkostně. Cítí zdrcující, nervy drásající, existenciální hrůzu, která mu krade spánek. Jako by zíral do propasti, místo aby se zavázal k životu s vtipnou, sexy, chytrou ženskou, kterou miluje.
Vlastně by měl být štěstím bez sebe. Protože si ho vybrala přese všechny jeho nedostatky. Minulou noc mu to vlastně řekla, když šli spát a povídali si o tom, jaká je to úleva, že Harry na svatbu nepřijede. No, o tom, jaká je to úleva pro Mary. Už Sherlock je neřízená střela, nepotřebujeme tam mít ještě tvoji opilou sestru. Říkám si, co to s tebou je, že přitahuješ takové lidské katastrofy? No vážně, Johne, máš štěstí, že jsem si tě vybrala, jinak bys skončil s bůhví kým.
John nad tím vydal neurčitý souhlasný zvuk, protože s většinou z toho, co řekla, souhlasí. Rozhodně s ním něco není v pořádku, o tom není třeba debatovat. Mary to ví, a stejně s ním zůstává. Měl by být vděčný. A taky je. Vážně.
Problémem asi je, že životní zkušenosti ho nastavily k tomu, aby od života čekal to nejhorší, obzvlášť když se věci mění. Protože se zřídka mění k lepšímu. Pokaždé, když si myslel, že je jeho život na dobré, bezpečné trajektorii, stalo se něco, co ho kompletně vykolejilo.
Možná proto. Možná si prostě musí zvyknout, že změna bude projednou dobrá. Už je tak zasraně utahaný z pocitu, že se pořád musí ohlížet přes rameno.
Nebo je jen vážně, vážně unavený, sakra.
Opře se rukama o stůl a lehne si na ně, zatímco čeká, až voda začne vařit. Hodiny tikají. Jednou za čas projede venku auto.
Je v márnici v St. Bart’s. Otevřou se dveře a objeví se Sholto, dívá se na Johna tak, že si je John jistý, že zemře. Krvácí všude po podlaze, ve vzduchu je cítit rozpálená zbraň, vítr rve dveře z pantů. Podívej se na tělo na stole, koukej, koukej na něj. John se pomalu otočí a tělo zírá na něj, prázdné šedozelené oči, oči plné galaxií, o nichž si myslel, že se na něj vždycky dívají s tak nezvolnou zvídavostí. V hrudi cítí skoro nesnesitelnou bolest a to tělo promluví: „Nejsem mrtvý, prosím odpusť mi.“ Jsou před restaurací a John zase krvácí, všude po chodníku a nikdo si toho nevšímá. Sherlock a Mary si povídají, ignorují ho a smějí se a John krvácí - moc pozdě, vždycky je to příliš pozdě - nemůže dýchat, nemůže dýchat, nemůže - Řekni to! Řekni to! Řekni to TEĎ HNED -
Než si uvědomí, co dělá, židli nechá za sebou a stojí ve dveřích. Potřebuje na vzduch, nemůže dýchat, nevidí, tohle už nezvládne, ať je to kurva cokoliv -
Řekni to. Řekni to. Řekni to HNED.
Noční vzduch hřeje a je čerstvý a příjemný, hladí ho po zpocené tváři a třesoucích se rukách. Měsíc jasně svítí a pouliční lampy vesele osvětlují tuhle tichou ulici na předměstí, pěkné domky, v nichž jejich obyvatelé v tuhle hodinu klidně spí.
Kráčí dál a noční vzduch spolu s chůzí pomalu vymetají paniku z jeho srdce a uvolňují svěrák kolem jeho těla. Jde a jde, získává aspoň zdání kontroly nad svýma třesoucíma se rukama a bolavými končetinami. Opravdu se snaží nevnímat bolest v noze, snaží se jít co nejvíc normálně, nekulhat, nedovolit té imaginární bolesti, aby mu v křeči sevřela svaly a zpomalovala jeho kroky.
Ne vždycky se mu to daří, ale zvládá jít, aniž by padl na hubu, a za těchto okolností to bude brát jako vítězství.
Nedovolí si přemýšlet o tom, kam jde, prostě nechá chodidla určovat směr. I takhle pozdě v noci Londýn opravdu nespí, takže je slabý provoz, tvoří ho většinou prázdné autobusy, které provrčí kolem. Když jeden zastaví, nastoupí do něj, sedne si k oknu a dívá se do noci.
Vystoupí, jde dál. Hádá, že bude kolem půl páté, na východě začíná pomalu svítat.
Když dorazí na místo, u brány nikdo není, takže jde podél hřbitovní zdi, dokud nenajde starý tis. Vyšplhá po něm a přeleze zeď s lehkostí někoho, kdo v tom má praxi. Konečně, není to poprvé, kdy to dělá.
Nechá nohy, aby ho dovedly k tomu správnému místu. Teď je hrob prázdný, náhrobek, na nějž byl zvyklý zírat, je pryč, a nahradila ho břidlicová deska, na níž je jednoduše elegantním písmem „Holmes“. Samozřejmě, pomyslí si John. Mycroft by nepustil tak pěkné místo pro hrob.
Sedne si na štěrkovou cestu, nevšímá si vlhka a špíny, která se pomalu vsakuje do jeho kalhot. Pohlédne na kámen.
Řekni to. ŘEKNI to.
Co tady vlastně kurva dělá?
Vážně to neví.
Někde kdysi četl, že hroby existují proto, aby měl člověk kam přijít, když už je žal příliš těžké nést. Můžete přinést svůj žal k náhrobku a nechat ho trochu tam, takže nosit ten zbytek je zas snesitelné.
Možná proto je tady.
Zatímco nad Londýnem pomalu svítá, dovolí Sherlockovu duchovi, aby mu dělal společnost.
***
Když se poprvé přistěhoval do Baker Street, jeho cirkadiánní rytmy byly v prdeli. Nespavost a neexistence jakéhokoli rozvrhu ho pěkně rozházely. Noční můry taky nepomáhaly. Budil se ve tři ráno, srdce mu bušilo a nebyl schopný znovu usnout.
V takových chvílích sešel dolů do obýváku a pustil si televizi nebo si udělal něco k jídlu. A často tam našel Sherlocka.
Někdy bylo světlo nad dřezem rozsvícené a Sherlock pak seděl skloněný nad svým mikroskopem a škrábal něco do notesu.
Někdy ležel na gauči a přemýšlel. Někdy na gauči doopravdy spal. Někdy si četl, nebo něco hledal na notebooku.
John pak zamířil do kuchyně a udělal dva hrnky čaje. Jeden dal Sherlockovi a usadil se v křesle.
Někdy bral Sherlock jeho přítomnost na vědomí drobným úsměvem a zamručením. Někdy ho ignoroval. Někdy hrál na housle. Někdy koukali na telku spolu, nějakou pitomou soutěž, nebo reprízu Doctora Who.
Během takových pozdně nočních epizod jen zřídka mluvili. Vzácně dělali cokoli, co by stálo za vzpomínku.
Ale právě ty tiché bubliny času Johnovi nejvíc scházely. Když byla noc a v Baker Street bylo teplo a útulno, John měl pocit, že jsou jedinými dvěma lidmi na planetě. V těchhle většinou tichých obdobích, kdy oba dělali něco obyčejného a nedůležitého, kdy jednoduše sdíleli prostor a dýchali stejný vzduch. Takové chvíle mu nejvíc chyběly. V časech těsně před svítáním to byl jeho Sherlock. Nebyl konzultujícím detektivem, velkou inteligencí, bláznivým géniem, kterého John zbožňoval. Ne, v těch chvílích byl prostě jen Sherlockem, bez pozlátka, pevným, skutečným. Člověkem, kterého vídal jen John. Sherlockem, který si otíral nos do rukávu županu a který měl přerostlé nehty na nohou. Který ve tři ráno jedl sýrové toustíky a sušenky. Který si fakt oblíbil AZ kvíz. Který rád četl Johnovy špiónské romány, když se nikdo nedíval.
John předpokládá, že kvůli tomu je teď tady. Hledá Sherlocka - toho, který teď existuje jen v Johnově hlavě.
No, možná to není docela pravda.
Nejspíš kdyby šel do Baker Street, místo aby stál tady na Westminsterském hřbitově, tak by narazil na žijícího, dýchajícího Sherlocka Holmese.
Jenže ten živý a dýchající Sherlock Holmes je neznámou, výbušnou látkou, s níž člověk musel nakládat opatrně a v laboratorním prostředí. John je upřímně moc utahaný na to, aby vyvinul požadovanou sebekontrolu.
Podívá se na náhrobní kámen, jen tak tak čitelný v šeru blížícího se svítání.
„Myslím, že prozatím se budu držet tvého ducha,“ zamumlá a slabě se usměje nad tím, jak je absurdní rozmlouvat s Sherlockovým náhrobním kamenem. Už zase.
Jedna jeho část by se vzdala pravé ruky, aby prostě nasedl na autobus, jel do Baker Street, vešel dovnitř, vystoupal sedmnáct schodů a sedl si do svého křesla. Sherlock možná ještě spí. Nebo je možná vzhůru, chodí si po kuchyni, dohlíží na nějaký divný experiment, v lednici části těla a u lokte studený čaj. Možná by Sherlock vzhlédl, vzal by Johna na vědomí pokývnutím a nechal by ho vklouznout zpět do jejich domova, jako by se ty tři roky ani nestaly.
John pocítí skoro hmatatelnou bolest, když si pomyslí, jak snadné by to bylo. V tuhle hodinu by to do Baker Street zabralo jen třicet minut taxíkem. Je si téměř jistý, že by ho Sherlock neposlal pryč.
Jenže to téměř ho drží zpátky.
Pravdou je, že nemá ani potuchy, jak na tom se Sherlockem jsou. Nebo, no, jak na tom vlastně byli i dřív.
Sherlock je jiný, než Předtím. Míň nadutý, míň sebejistě hrubý. Ale je stejně matoucí jako jindy. Pokaždé, když si John je jistý, že je Sherlockovi u zadku a drží ho u sebe jen proto, že nosí nelegální zbraň, kterou mu nevadí použít na zlé chlápky, tak udělá něco, co Johnova očekávání úplně rozseká.
Je to takhle: Sherlock se vrátí mezi živé a posmívá se Johnově knírku, pak se rozčiluje, že mu John nedokáže okamžitě odpustit roky lží a podvodů. Pak holýma rukama vyhrabe Johna zpod ohně a tváří se, jako by dostal ránu pěstí do břicha. Pak předstírá, že umřou, jen aby mu John odpustil.
Je to tak pořád. Byl tak upřímně překvapený a dojatý, když ho John požádal, aby mu šel za svědka, pak odkráčel bez ohlédnutí, když se mu John snažil říct…
Říct mu…
Řekni to. Řekni to hned. Řekni to, než ti dojdou příležitosti to vůbec říct.
John si povzdychne a promne si rukou tvář.
Kurva.
Něco zavibruje, dojde mu, že je to jeho telefon. Divný, nepamatuje si, že by ho vůbec bral, ale asi musel být v kapse jeho bundy.
Vyndá ho a odfrkne si.
Budu předpokládat, že jsi někde venku se Sherlockem, dokud se nedozvím něco jiného. Příště mi nech laskavě nějaký vzkaz, sakra.
Pohlédne na náhrobní kámen a otočí displej k němu. „Slyšíš to? Jsem s tebou venku. No, ne že by neměla pravdu.“
O dvě minuty později:
Máš rád čínský cirkus? Mám dvě vstupenky. SH
John zavrtí hlavou a usměje se.
„Ne, neunesli mě, ale dík za optání,“ mumlá, zatímco odepisuje.
Ne, dík, nemám zájem, napíše a dokončí tak kódovou zprávu, která znamená ne, neunesli mě a ano, to já ti odepisuju.
Chvíli nic, pak další zpráva.
Dal bych si snídani. Chceš se přidat?
John koukne na náhrobní kámen a zavrtí hlavou.
„Ty máš chuť na snídani? Fakt? Odkdy?“
Nemám hlad. Ale dík.
John uvidí tři tečky, které naznačují, že Sherlock odepisuje. Několikrát přestanou a zase se objeví a John si říká, jestli Sherlockovi tolik trvá vymyslet nějakou odpověď. „Asi píše něco o případu,“ poví náhrobku. „Ne že by mu k něčemu byla má pomoc.“
Jsi v pořádku, Johne?
John si odfrkne. „No tak to je otázka století, co? Sedím v pět třicet ráno u prázdného hrobu a povídám si s náhrobním kamenem, takže mi něco říká, že asi nejsem úplně v cajku.“
Občas ho překvapí, kolik žalu ještě cítí. Zdá se, že v sobě má bezednou studnu žalu.
Sherlock není mrtvý. Je naživu a v pořádku a kdyby John chtěl, mohl by mu teď zavolat a -
Řekni to. Prostě. To řekni.
Ale jsou věci, od kterých pak nemůžete odejít. Sherlock je naživu, ano. Jenže John strávil dva roky tím, že se topil v žalu, a i když nakonec Sherlock mrtvý není, ten žal nikam nezmizel. Protože John se netrápí jen pro Sherlockovu smrt. Trápí se kvůli životu, který spolu měli. A to je pořád pryč.
Jeho Sherlock by klidně mohl být mrtvý. Ten Sherlock, s nímž trávil noci. Ten Sherlock, jehož nehty nacházel v koupelně na podlaze. Sherlock, kterému věřil.
Sherlock, o němž si John myslel, že ho zná. Ten Sherlock, o němž si byl celkem jistý, že ho měl rád. Možná ne konvenčním způsobem. Ale velmi sherlockovským způsobem. Což Johnovi přišlo ještě lepší.
Ukazuje se, že nevěděl absolutně nic, vůbec o ničem. I když přijímá, že Sherlock skočil, aby zachránil životy, dva roky lží a podvodů společně se způsobem jeho návratu Johna přesvědčily, že nejenže Sherlock není schopen kohokoli milovat, ale že ani nerozumí konceptu lásky. Protože i kdyby Sherlock měl Johna rád, bylo nemyslitelné, že Jediný Detektiv konzultant na světě si nevšimne, že John miluje Sherlocka.
A takové věci prostě neuděláte lidem, kteří vás milují, i když vy sami nemáte srdce.
Jde o to, že by všechno bylo snazší, kdyby si John mohl být jistý, že je Sherlockovi úplně u prdele. Všechno by bylo jednodušší. Mohl by žít dál svůj život a přestat cítit, jak ho přitahuje Baker Street a jeho křeslo a domov.
Ale Sherlock ho vysvobodil z toho ohně a plánuje mu svatbu a šel s ním kupovat oblek a byl k němu tak laskavý. Přes to všechno z něj vyzařovaly rozpaky někoho, kdo svoje srdce skrývá za přetvářku, protože je mu trapné, že nějaké srdce vlastně má. Nabídl Johnovi, že ho naučí tančit, seděl s ním nad zasedacím pořádkem a květinovými aranžmá a choval se úplně jako někdo, kdo se zajímá.
A tak je John tady. V pasti slov, která nedokáže vyslovit, slov, která ho straší ve spánku a mění jeho dny v bažinu zamlžených nejistých rozhodnutí a osamění. To proto, že na světě není nikdo, s kým by si o tom mohl promluvit.
Až na toho jediného člověka, kterému se to snažil říct. Který odkráčel. Jako by mu to bylo jedno.
Vzhlédne k náhrobnímu kameni a necítí nic, jen unavenou prázdnotu. Kvůli vyčerpání je všechno tak nějak mlhavé. Vzduch jako by nebyl skutečný.
Měl by vstát. Rosa prosakuje skrz jeho džíny. Trochu mu kručí v břiše hlady.
Zavře oči a opře si hlavu o kůru stromu za sebou.
Ptáci zpívají. V dálce slyší zvuky ulice, jak s nastávajícím dnem houstne provoz.
Pod botami paní Hudsonové zaskřípe štěrk. Je chladno, prší, oblek se lepí Johnovi na kůži - ne, to není správně, toho dne bylo nevhodně slunečno, jenže teď leje jako z konve. Hrob je otevřený a tolik lidí, které John ani nezná, do něj strkají, nutí ho jít dopředu, vmáčknou mu do ruky mikrofon Řekni to, řekni to, řekni to pokřikují. Otevře ústa a vydá tak otřesný kvílivý zvuk, přítomní truchlící tleskají rukama nad hlavou a konečně Sherlock vyskočí z rakve a zacpe Johnovi dlaní pusu. Strčí ho na dno rakve a zavře za ním víko. Sbohem Johne - víko se zavře a John se snaží křičet, ale nejde to, přišel o hlas. Možná je to lepší, možná se jen může ponořit hlouběji, jenže on neklesá. On padá a chodník na něj už čeká. Sherlock někde křičí jeho jméno -
„Johne!“
John se polekaně probere, pořád lapá po dechu, panika se nad ním zavírá, nemůže dýchat -
„Johne. Dýchej.“
Cítí ruku na koleni, druhou na rameni. Sherlock dřepí před ním a John chvilku zmateně mrká. Kde je? Je tohle skutečné?
„Johne. Dýchej.“
Pohlédne Sherlockovi do očí a Sherlock přikývne. „Tak. Teď spolu. Hluboce.“
John dýchá se Sherlockem a Sherlock pomalu počítá: „Nádech, jedna, dvě, tři, výdech, jedna, dvě, tři…“
A přesně v tu chvíli - tohle je ono. Jak před ním Sherlock dřepí a pomáhá mu dýchat a tváří se starostlivě a polekaně, vlasy rozcuchané a očividně se ještě neholil: v tuhle chvíli je fakt, fakt těžké myslet si, že Sherlocka nezajímá.
Ale k čemu to je, když se na to nedá spolehnout? Když nemůžete vědět, kdy zase všechno ostatní bude důležitější než taková drobnost jako srdce Johna Watsona?
John odstrčí Sherlockovu ruku a napřímí se v sedě.
„Jsem v pohodě,“ řekne ostřeji, než zamýšlel. Musí se sebrat, aby byl připravený, ať už přijde cokoliv. Cítí se rozervaně, zranitelně a rozhodně ne ve stavu, aby čelil Sherlocku Holmesovi.
Sherlock se odtáhne a sedne si na okraj náhrobku, který býval jeho.
Je to podivný výjev a protože John je v lehkém surealistickém stavu ne úplné bdělosti, celkem ho to rozrušuje.
„Jdi od toho dál,“ řekne a ukáže na hrob.
Sherlock se zamračí, ale pak se otočí a uvidí náhrobek. Viditelně zbledne, když si uvědomí, kde se nacházejí. Na jakém hrobě to sedí.
Vstane a podívá se z hrobu na Johna. V očích má něco, co Johna hluboce zneklidňuje. Jako by Sherlock viděl něco, co neměl, nějakou část Johna, která byla pečlivě skrytá, jako pistole v zásuvce na ponožky.
„Co-“ Sherlock polkne, hlas se mu třese a zní tak nejistě, jako ho John slyšel možná jen dvakrát v životě. „Co tady děláš?“
„Upřímně, nemám sakra páru,“ odpoví John, než si to může rozmyslet. Není tak docela vzhůru, aby byl schopen lhát. „A když jsme u toho, co tady děláš ty?“
Sherlock pokrčí rameny, očima těká po Johnovi, pozoruje, vyhodnocuje, dedukuje. „Nezvedal jsi telefon.“
„Aha.“ John vyndá telefon z kapsy a vidí, že má od Sherlocka deset nepřečtených zpráv. Taky si všimne, že spal skoro hodinu opřený o strom. Hned to pocítí, jak se narovná a každá kost v těle ho bolí.
„Do prdele, na tyhle sračky jsem moc starej,“ zavrčí.
Sherlock se pousměje, ale oči se neusmívají. „A ty sračky mají být co přesně?“
John se podezřívavě podívá na Sherlocka a snaží se zařadit tón jeho hlasu, staženou grimasu kolem koutků jeho úst a očí a zamračí se. „Ty - ty sis o mě dělal starosti.“
Sherlock protočí oči. „Zmizíš uprostřed noci, nereaguješ na telefon a nešel jsi do práce. Samozřejmě jsem si dělal starosti. Teď aspoň můžu tvojí nastávající říct, že jsi v pohodě a neležíš v kaluži vlastní krve,“ odsekne podrážděně.
John si je vcelku jistý, že je jeden z možná dvou lidí na světě, co znají Sherlocka natolik, aby to prohlášení okamžitě prohlédli. Očividně to nebyla Mary, kdo se bál, že bude John ležet v kaluži krve. To Sherlock. A proto se teď chová tak divně. Protože neměl jen obavy, byl vyděšený.
Sherlock zná Johna lépe než kdo jiný. Sherlock se s ním seznámil, když byl na dně, v době, kdy John velmi důkladně a vážně přemýšlel nad tím, že použije svou služební zbraň jako lístek ven z mizérie a bolesti, do níž se jeho život změnil.
Je podivně, nechutně uspokojivé přemýšlet o tom, jak si Sherlock představuje, že najde Johna v louži krve. Pak bys aspoň věděl, jaké to je , pomyslí si, i když je ta myšlenka tak ubožácká. Nikdo si nezaslouží vědět, jaké to je. John to ví líp než kdokoli jiný.
„Nechtěl jsem tě vystrašit,“ řekne.
Sherlock mávne rukou jako vždycky, když chce zahnat irelevantní data.
„Pochopitelně.“
John krátce vydechne smíchem. Tak sherlockovská věc, tohle říct. „Umírám hlady,“ řekne z ničehonic, a sotva ta slova vysloví, dojde mu, že je to pravda.
Tentokrát, když se Sherlock usměje, je to opravdovější. „Já ti nabízel snídani.“
„Možná tě vezmu za slovo.“
Sherlock natáhne ruku a John se nechá vytáhnout na nohy.
„Tak veď,“ řekne John, když se napřímí.
Sherlock krátce pohlédne na hřbitov a pak přikývne, očividně rád, že půjdou pryč. John si je celkem jistý, že tu Sherlock nebyl ode dne, kdy vyslechl Johna prosit o jeden zázrak a jen na okamžik zahlédne v jeho tváři směs komplikovaných emocí.
Tohle je dobrá příležitost. Řekni to. Řekni. To.
Ale pak se Sherlock otočí, vyrovná tvář do neutrální masky a ukáže rukou, aby šel John první.
„Až po tobě.“
John polkne všechna nevyřčená slova a odchází ze hřbitova bez ohlédnutí. Protentokrát si je jistý, že ho Sherlock následuje.
***
„Tak prosím,“ řekne servírka, když před Johna položí talíř.
„Děkuji, Erico.“
Sedí v malé zapadlé kavárně na Dorset Street. Je to dost blízko k Baker Street, aby Sherlock znal majitele jménem, ale dost daleko, aby to bylo považováno za neutrální území.
Sedí u okna, obvyklý stůl. Chodívali sem často - Předtím. Johnovi se tohle místo vždycky líbilo. Je tu ten správný hluk, nikdy tu není prázdno, ale nikdy ani plno. Je to typ místa, které má Sherlock rád, malá, místní kapesní kavárnička s obyčejnými plastovými stolky a jednoduchým, cenově dostupným jídlem. Sherlock nesnáší řetězce kaváren, nikdy nechodí do Pretu nebo Costa Coffee. Má rád místa, kde mu majitelé dluží službičku a pokaždé dostane zvláštní stůl a obslouží ho jako první. To byste do Sherlocka neřekli, kdybyste ho neznali - že má rád tyhle drobné lidské interakce.
Samozřejmě, že má taky rád to jídlo zadarmo a majitele, kterým je fuk, jestli tam celé hodiny sedí, aniž by si objednal něco kromě kafe nebo čaje, nebo když vyběhne ven bez zaplacení, jak se žene za dalším nápadem, dalším vodítkem, další myšlenkou. Ale taky má upřímně rád, že ho ti lidé znají, že ho dokážou ocenit. Radši by umřel, než by to přiznal, samořejmě, ale John ví, že Sherlock rád chodí k Angelovi ne přesto, že se kolem něj Angelo pořád točí, ale právě kvůli tomu. Angelo je za Sherlocka upřímně vděčný a John ví, jak vzácný je to pocit. Mnozí jejich klienti od nich odcházejí se smíšenými pocity, protože Sherlock o nich jistojistě ví příliš mnoho a oni nedokážou moc pochopit jeho řeči.
Ale, ač je to vzácné, nejde jen o Angela.
Kolem Baker Street se nachází neskutečné množství kaváren, restaurací a barů, kde má Sherlock otevřený účet. John znával všechny, protože příležitostně měl pochůzky a platil pak majitelům, kteří mu to dovolili. Neuvěřitelné množství z nich mu to nedovolilo. To je to nejmenší, říkávali. Kvůli tomu všemu, co pro mě udělal.
K Sherlockovi to vážně sedí, pokud ho doopravdy znáte. Protože pro Sherlocka je lidská interakce bezpečná, pokud se tváří jako obchodní. Pro všechny ty lidi udělal něco pěkného, takže ho odměňují jídlem a milým přístupem.
Johnovi občas chybí doba, kdy bylo všechno mezi nimi takhle přímočaré. Detektiv a blogger, spolubydlící. Bylo snadné definovat, co jeden pro druhého byli. I když to vlastně tak jednoduché nebylo, mohli předstírat, že tomu tak je.
John se pustí do snídaně, až ho to teplé a příjemné smažené jídlo opět trochu uvede do rovnováhy. Díky každému soustu a každému doušku téhle excelentní kávy si víc a víc připadal jako člověk, jako že je sám sebou. Pořád je vyčerpaný, ale ze zkušenosti ví, že je vždycky lepší vypořádat se s krizí najedený a plný kofeinu.
Sherlock ho pozoruje, usrkává své kafe, před sebou nedotčený croissant ke snídani.
„Myslel jsem, že jsi měl chuť na snídani,“ prohodí John během žvýkání vajíček a toustu.
Sherlock pokrčí rameny a pohrává si s hrníčkem. „Lhal jsem.“
„Nekecej,“ zamumlá John, oči nehnutě upřené ke svému talíři. Sherlock Holmes lhal. Jinými slovy, voda je mokrá a tráva je zelená.
Sherlock vydá drobný naštvaný zvuk, ale nesnaží se s Johnem dohadovat, což by ani nešlo.
Rozprostře se ticho a není nijak příjemné. Moc si toho od odchodu ze hřbitova neřekli. Ani v taxíku, ani když tak předlouho prohlíželi jídelníček, který tak dobře znali, ani když čekali, až jim přinesou jídlo. Zdá se, že není co říct. Aspoň nic, na co by byli připravení.
Všechno je to mlhavě trapné. Jako by ho Sherlock nachytal, jak si honí. Jenže je to horší, protože jde o pocity, a oni přece nemají žádné pocity.
Ale je celkem těžké předstírat, že je všechno naprosto v pohodě, pěkně děkuju, když má člověk noční můry a panické ataky u bývalého hrobu svého nejlepšího přítele v zasraných šest ráno.
A teď dva dospělí muži sedí proti sobě nad talířem s vajíčky a fazolemi a snaží se přijít na to, co po tomhle kurva jeden druhému řeknou.
Absurdita celé situace zasáhne Johna jako kladivo, jako kdyby dostal ránu s nápisem moment, co že se to vlastně teďka stalo?
Nemůže si pomoct, zahihňá se.
Sherlock vzhlédne od svého kafe a pozvedne obočí. „Co tě tak pobavilo?“
John škytne kapku hystericky znějícím zahihňáním a mávne rukou mezi nimi.
„Podívej se… prostě se koukni na nás.“
Jejich pohledy se střetnou nad vejci a toustem a John vidí, jak Sherlockovi škubl koutek. To samozřejmě Johna dorazí a pak se oba dva chechtají jako šílenci, kterými jsou.
„V tomhle… jsme… tak marný,“ zalapá John mezi výbuchy chichotu.
„Nejhorší,“ přitaká Sherlock, a když si znovu pohlédnou do očí, z Johna veselost vyprchá, protože krucinál, tohle mu tak strašně chybí, to, jak společně uvidí absurdity života a vysmějí se jim do obličeje. Ten prostý spřízněný pocit, že někdy jediné, co jde udělat, je zasmát se.
„Chybíš mi,“ vyhrkne a okamžitě toho lituje. Moc opravdové, moc upřímné. Moc brzo.
Sherlockův úsměv pomalu uvadne a pohlédne stranou, na šálek s kávou, na nesnězený croissant, ven z okna. „Vždyť jsem přímo tady,“ řekne nakonec, ale jeho tón je pro změnu nepokrytě teskný.
„Já vím,“ povzdychne si John v odpověď. „Ale…“
Větu nedokončí. Ví, že ani nemusí, protože Sherlock se na něj útrpně usměje a přikývne, jako že přesně ví, jak to John myslí.
„Ano.“ Sherlock zaváhá a pak řekne, tak tiše, že ho skoro není slyšet a aniž by se na Johna podíval: „Taky mi chybíš.“
Bolí to. Zvuk Sherlockova hlasu, drobný, nostalgický úsměv, smutný výraz v jeho očích, i když do nich John téměř nevidí. Ta bolest projede Johnovi hrudníkem, hořkosladká a skutečná. Jsme tady, přežili jsme. Za jakou cenu?
To uvědomění zasáhne Johna na solar. Trefí se to do pocitu, kvůli němuž chce popadnout Sherlocka za klopy kabátu a zastavit ho, aby už nikdy nesešel Johnovi z očí. Pocitu, že ať už nad propastí Předtím a Teď zvládli cosi zachránit, není to dost.
John polkne a snaží se přijít na to, co říct. Ucítí knedlík v krku, v hrudníku, tam, kde sídlí všechno nevyřčené.
Řekni to, zašeptá hlas, který ho týrá ve všech jeho nočních můrách. Řekni. To.
Jenže nemůže. Nemůže najít slova, neví, kde začít. A tak neřekne nic, zatímco následuje Sherlockův pohled z okna a snaží se nedat najevo, jak zničující mu přijde fakt, že John Watson Sherlockovi Holmesovi chybí.
„Bylo mi řečeno,“ řekne Sherlock po chvíli zamyšleného ticha, stále se dívá z okna a opírá bradu o spojené ruce v typicky Sherlockovské zamyšlené póze, „že velké životní události, jakkoli mohou být pozitivní, mohou vést k jistým pocitům… obav, dalo by se říct. Nikdy jsem nechápal, jak s čímkoli souvisí teplota dolních končetin, ale pokud dokonce existuje populární fráze, která popisuje emocionální reakci, tak by se dalo předpokládat, že jde o něco relativně běžného.“
„Co tím naznačuješ?“ řekne John, spíš aby prostě něco řekl, protože samozřejmě přesně chápe, co Sherlock naznačuje.
„Příští sobotu se ženíš, Johne,“ řekne Sherlock jemně a dívá se na Johna s mírným, smutným úsměvem. „Nebudeš první ženich, který má z něčeho takového obavy.“
Obavy. Tak by se to asi taky dalo popsat, nejspíš. John si promne obličej. Cítí únavu hluboko ve svých kostech, v očích, lebce, v ramenou. „Šest dní.“
„Cože?“
„Šest dní,“ zopakuje John. „Mívám - nemůžu - každou noc se to zhoršuje. Jedna noční můra za druhou. A já nemůžu -“
„Nemůžeš spát,“ dořekne Sherlock, když je očividné, že to John neudělá. Zní opatrně neutrálně, ale John vidí, že ho to rozrušilo.
„Ne víc než dvě tři hodiny a pak…“ John mávne ke své hlavě.
„Noční můry,“ dodá Sherlock a přimhouřeným pohledem si přeměří Johna nahoru dolů. „To mnohé vysvětluje. Přiznávám, že jsem se trochu bál, že sis něco vzal, když jsem tě našel na hřbitově, ale uspala tě spánková deprivace, ne opioidy. A ano, jsem si vědom té ironie, že já mám strach, že ty něco užíváš.“
John pokrčí rameny. „Není to tak absurdní, vzhledem k rodinné historii.“
„Ano, ale tvá rodinná historie, kulturní a socioekonomické zázemí tě spíš povedou k whisky, ne k heroinu.“
John vydechne smíchem bez pobavení.
„Sice by to vypadalo na whisky, ale můj táta byl spíš na vodku. A Harry na červené víno. Levné v krabici. Jednou jsem ji tak našel, jak leží v louži vína a na okamžik myslel…“ John se odmlčí, protože ho zradí hlasivky, a prokleje svůj ospalostí zblblý mozek, že očividně deaktivoval filtr před jeho ústy a otevřel dvířka ke všem sračkám, na které chce zapomenout.
Rozhostí se ticho. John usrkne kávy, i když už je úplně studená. Zbytky jeho snídaně osychají na talíři, ale už nemá chuť k jídlu.
Ticho zaplňuje tichá hudba z rádia a John se snaží dát dohromady, snaží se vzpomenout, o čem to mluvili.
„O nočních můrách,“ nadhodí Sherlock jemně a pořád ho tak pečlivě pozoruje.
„Jasně.“ John si promne obličej dlaní. Pokrčí rameny. „Nejspíš to přejde. Pokud máš pravdu. Přejde to. Víš jak. Po svatbě.“
„A do té doby prostě zatneš zuby a jedeš dál?“
John znovu pokrčí rameny. „Asi jo.“
„To zní…“
„Nezdravě?“ doplní John větu se zatrpklým úsměvem.
Sherlock naznačí v gestu „to říkáš ty, ne já“ a pokrčí rameny.
Znovu ticho. John ponoří zbytky toustu do sražené směsi žloutku a rajčatové omáčky. Měl by odejít, ví to. Měl by jít domů, dát si dvacet, pokud to půjde. Něco nakoupit. Připravit večeři. Udělat něco, čím se omluví Mary za to, že ji vyděsil, i když ho napadne, že ona přece neví nic, jen že je někde se Sherlockem.
Nejlepší je trochu upustit páru, jak jen to půjde, řekla mu tehdy. Než ho poslala řešit případ se Sherlockem.
Takový bude jeho život po svatbě?
Nic se nezmění. To řekl Sherlockovi.
Ale není to pravda a ví to.
Příští sobotu slíbí, že někoho bude milovat a opatrovat. Že Mary bude jeho prioritou. Že ji postaví na první místo přede vším a přede všemi. Že s ní zůstane. V dobrém i ve zlém. Navždy.
Cítí, jak se mu svírají plíce a začne dýchat trochu divně.
Nic se nezmění.
Změní se všechno. Vstanu a půjdu do práce a domů a udělám večeři a budu koukat na telku a ty mi občas zavoláš kvůli případu a já se jí vždycky budu muset zeptat, než půjdu, protože ona bude muset být tím nejdůležitějším člověkem v mém životě a já se kurva děsím dne, kdy se to fakt stane, protože to znamená, že ty zase budeš pryč -
„Dýchej.“
Sherlock drží Johna za ramena a dřepí před jeho židlí, tváří se tak znepokojeně, tak skutečně a tak úžasně, sakra, že to Johna rozsype na kousíčky.
Cítí, jako by mu nějaká pěst svírala plíce a srdce dohromady, propletenec nevyřčených slov a emocí.
„Dýchej, Johne.“
Sherlock je velmi blízko, je tak skutečný a hřeje a je blízko -
John se předkloní a opře se čelem o Sherlockovo, až cítí jeho teplo a jeho hmatatelnost. Zhluboka dýchá, nechá váhu Sherlockovy přítomnosti, jeho ruce na ramenou, tlak jeho čela, aby ho ukotvil.
Sherlock znehybněl, to je poznat, a zadrhl se mu dech, stejně jako v Johnovi kvůli nevyřčeným emocím. John si říká, jestli má Sherlock v hlavě taky takový malý hlásek, který ječí Řekni to ŘEKNI TO pokaždé, když se jeden na druhého podívají.
John se odtáhne, jen trošku, jen natolik, aby se mohl podívat Sherlockovi do očí. Sherlock vypadá nejistě, ustaraně. Zranitelně.
John cítí, jak se mu zrychluje tep a dech. Teď je ta pravá chvíle -
„Jsi v pořádku?“
A v tu chvíli ta chvíle pomine, kouzlo se zlomí. John se otočí k Erice, majitelce kavárny, a napodobí polovičatý úsměv. „V pohodě.“
Sherlock vstane z podlahy, očivině nesvůj a snaží se nasadit svoje neproniknutelné brnění. Opráší z kalhot neviditelný prach a Johna si věcně prohlédne. John přikývne, krátké přitakání, že už se zase sebral, a je mu trapně kvůli té skoro panické atace.
„Co trochu čerstvého vzduchu?“ zeptá se Sherlock, očividně se už už chce dostat pryč od té trapné chvilky.
John přikývne. „To zní fajn.“
***
Je krásně, ale protože je všední den a pořád je neskutečně brzo ráno, potkají na cestě z rušné Baker Street do osvěžující zelené Regent’s parku jen málo lidí.
Kráčejí v tichosti, v nevysloveném souladu, a míří ke kachnímu rybníčku.
John se snaží získat zpět nějakou rovnováhu, ale nedaří se mu to. Má pocit, jako by čas nezadržitelně odpočítával k nule a on neví, co se stane, až mu jednou všechen čas dojde.
Překvapivě je to Sherlock, kdo promluví první.
„Když jsem se vrátil, všechno vypadalo tak zvláštní. Povědomé, ale vlastně ne. Jako by se všechno jen trošku pohnulo, a lidé, kteří tu byli, když k tomu pohybu došlo, si toho ani nevšimli. Jenže já si všiml. Jako bych byl kouskem puzzle, který zapadal, ale teď už ne.“ Sherlock se odmlčí a pak pokračuje, tišeji než předtím. „Pořád čekám, kdy ten pocit pomine.“
„To se nestane,“ řekne John, když je jasné, že Sherlock dál nic neřekne. „Když jsem se vrátil z Afghánistánu, čekal jsem, že se věci vrátí tak, jak byly, ale to nejde. Je to smutná pravda, kterou mnozí veteráni zjistí tou těžší cestou. Nemůžeš se vlastně vrátit zpět. Ne jen proto, že uběhl nějaký čas a lidé žili dál své životy bez tebe, ale protože ses sám změnil. Puzzle se mění, ano. Ale ty se měníš taky.“
„Co jsi dělal, abys opět zapadl?“
John pohlédne na Sherlocka, který pozoruje kachny, jak plavou ve slabém proudu, ve tváři tesklivý výraz.
„Musíš přijmout, že se nevrátíš v čase. Snažíš se jít dál.“
„Jak?“ zeptá se Sherlock a otočí se čelem k Johnovi.
John pokrčí rameny. „Kdybych to věděl, tak nejspíš nestojíme tady.“
„Takže jak na tom vlastně jsme?“ zeptá se nakonec Sherlock. Zastavili se na mostku přes potok a Sherlock se otočí zády, opře se lokty o zábradlí.
John na něj hledí v němém úžasu a říá si, jak Sherlock uhodl, co se honí Johnovi hlavou.
„Já poslouchám, když mluvíš, Johne, i když se někdy zdá, že ne,“ řekne Sherlock a věnuje Johnovi suchý, pochybovačný úsměv přes rameno, než se znovu otočí pohledem k proudu. „Řekl jsi, že se nic nemění, tehdy na té lavičce v parku. Ale z tvého hlasu a řeči těla bylo jasné, že tomu nevěříš. Že jsi chtěl, abych tě v tom utvrdil. A já to nemohl udělat. Protože věci se mění. Mění se v jednom kuse.“
John zamyšleně přikývne. Sherlock má samozřejmě pravdu. Všechno se v jednom kuse mění.
Zhluboka se nadechne a snaží se uklidnit.
„Někdy si říkám, co je se mnou špatně,“ řekne nakonec. Přijde mu to trochu jako doznání. Nebo první krok k němu.
Sherlock se otočí, aby se díval na něj a ne na kachny. Opírá se o zábradlí a John pozná, že je stejně rozhozený jako John, i když se snaží vypadat nonšalantně.
„Proč by s tebou mělo být cokoli v nepořádku?“ zeptá se.
„Protože si očividně nedokážu připustit, že bych mohl být šťastný?“
Sherlock se na něj chvíli v tichosti dívá. Pak se jemně a tiše zeptá: „A jsi? Šťastný?“
John si odfrkne.
„Do hajzlu, to fakt nejsem.“ Trochu ho ta surová upřímnost překvapí, to, jak rychle se ta slova objevila. Jak málo nad nimi musel přemýšlet.
Sherlock neřekne nic, jen se na něj dívá s pozvednutým obočím, jako by říkal, a co z toho vyvodíme?
„Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposled byl šťastný,“ dodá John, i když si uvědomí, že to není tak docela pravda. Pamatuje si to. Jen je to moc bolestné. „Jenže o to jde. Jdu dál. Vybírám si někoho, kdo si taky vybírá mě.“
Sherlock už jako by chtěl něco říct, ale John pokračuje, než ho stihne přerušit.
„Nikdo se mnou nikdy nevydržel. Celý můj život si mě nikdy nikdo nevybral před čímkoli jiným. Harry vypadla, jakmile měla příležitost, a já ji za to neviním, ale nechala mě samotného s našimi rodiči a ani se neohlédla. Můj táta vzal roha, když máma onemocněla a pak zemřela. A víš, proč jsi nikdy dřív neslyšel o Sholtovi? Protože mi poslal jednu zprávu, když jsem byl v nemocnici, a pak už se se mnou neobtěžoval. Lidi se mnou nezůstávají, Sherlocku. Nikdy. A teď je tu jedna inteligentní, krásná, spolehlivá žena, která mě miluje…“ Johnovi se zlomí hlas a přejede si rukou přes obličej, aby svoje emoce udržel. „A příští sobotu mi slíbí, že se mnou zůstane. Ať už se bude dít cokoliv. A kvůli tomu bych se měl cítit šťastný. Měl bych z toho být kurva štěstím bez sebe, že projednou se mnou někdo chce zůstat. A přesto. Kurva, a přesto jediný, co cítím, je hrůza.“
„A proč?“ zeptá se Sherlock jemně a tiše.
„Protože…“ John skoro přijde o hlas, ale odkašle si a pokračuje, zatímco se dívá na kachny, které plavou od nich pryč. „Protože je něco, čeho jsem se ještě nepustil. A stejnou měrou se bojím toho pustit a podívat se tomu do očí.“
Ticho. Ptáci zpívají. V dálce se smějí a pokřikují děti. Kachny si povídají.
„Pamatuješ na ten případ se spolkem ryšavců?“ zeptá se Sherlock nakonec.
John přikývne. „Chudák chlap přišel o všechno, co měl,“ odpoví a není si jistý, kam Sherlock míří. Ten případ byl triviální. Na Sherlockově škále nedosahoval ani pětky. Ale ten případ vzal i tak a díky tomu strávili fajn den pobíháním po Londýně.
„Pamatuješ, když jsme chytili toho podvodníka, tak jsme zašli do té děsně mrňavé indické restaurace, který měl ten nejlepší naan, co jsem kdy jedl,“ řekne Sherlock a John v jeho hlase slyší úsměv.
John se nad tou vzpomínkou pousměje. Na to místo si vzpomíná. Kostičkované plastové ubrusy. Žárovky bez stínítka visely ze stropu. Nejnepříjemnější majitel, jakého kdy potkali. A to nejlepší zkurvený indický jídlo, co kdy jedl. Celá ta noc byla perfektní, nebo aspoň v Johnových vzpomínkách. Po té velkolepé večeři šli domů, vibrovali adrenalinem, smíchy a víc než jen trochou levného indického piva, město kolem nich bylo živé a hučelo, vzduch byl příjemný a plný příslibů.
John tu restauraci hledal, Potom. Jen aby si tam sedl a vzpomínal. Ale byla pryč.
„Už jsem to místo nikdy nenašel,“ řekne a je mu jedno, jak teskně to zní.
„Zavřeli asi rok potom, co jsem…“ Sherlock se odmlčí a mávne rukou, však víš. „Zkoušel jsem ji najít, když jsem se vrátil, ale nebyla tam. Jako spousta jiných věcí, které jsem tak idiotsky bral za samozřejmé, než jsem odešel. Je vždycky chyba brát věci za samozřejmé. Myslet si, že zůstanou, jak byly, i když já nezůstanu.“
„Kam tím míříš?“
Sherlock si povzdychne a podívá se Johnovi do očí. „Snažím se říct, že já s tebou zůstanu. Když mě budeš chtít. Zůstanu s tebou, dokud mi neřekneš, ať odejdu. Do té doby budu s tebou, ať se stane cokoliv.“
John ztěžka polkne a nemá páru, co na to říct. Nepochybuje nad naprostou upřímností Sherlockova hlasu a pohledu. Ale to nic nemění na tom, že Sherlockovi je pořád těžké věřit. Protože v Johnově dlouhé historii, kdy byl opouštěn lidmi, které měl rád, Sherlock Holmes je nejspíš tím nejhorším příkladem. Nejen proto, že ho opustil tak dramaticky, ale protože John Sherlockovi věřil. Věřil v Sherlocka. A Sherlock tu důvěru zradil.
Trocha těch pochyb se mu musela zračit ve tváři, protože Sherlock se ironicky zašklebí a řekne: „Vím, že mi můžeš jen těžko věřit, kvůli tomu, co jsem udělal. Ale co jsi řekl o tom, jak se lidi mění, to pro mě platí taky. Byl jsem idiot. Bral jsem všechno jako samozřejmost. Už tak hloupý nejsem.“
„To já vím,“ řekne John jemně, ale taky trochu netrpělivě, protože tohle není ten skutečný problém. Je čas přestat chodit kolem horké kaše. Už zašel moc daleko, aby teď zase vycouval.
„Vím, že jsi udělal, co jsi udělal, protože sis myslel, že nemáš na vybranou. Chápu to. Můžeme se dohadovat, kdo z nás udělal jaké chyby až do aleluja, ale to nic nemění na tom, že mám zásadní problém. Takový, který tvůj skok jen zhoršil, ale který už mám mnohem delší dobu.“
Sherlock pozvedne obočí a hledí na Johna s neskrývanou zvědavostí.
Řekni to , zašeptá hlas v Johnově mysli a John se zhluboka nadechne a udělá to.
„Co bys udělal,“ pokračuje John, opatrně, váhavě a téměř neslyšitelně, „kdyby tě člověk, kterého miluješ, nemiloval? Aspoň ne tak, jak by sis to přál? Zůstaneš s ním? I když víš, že se to nikdy nezlepší, ani že to nepřestane tolik bolet? Nebo to necháš jít?“
Sherlock se na něj zaraženě dívá s výrazem, který v jeho tváři John nikdy dřív neviděl. Několikrát zamrká, očividně nemá slov.
Do prdele , pomyslí si John a je mu těžko u srdce. No, aspoň jsem to konečně řekl.
„To nic,“ řekne a skoro šeptá. „Já vím. Ženatý se svou prací a to všechno. Jenom. Musel jsem to říct. Aspoň jednou. Jen abych - abych se toho už vzdal.“
Náhle na svém zápěstí ucítí Sherlockovu ruku, táhne ho. Jsou u sebe velmi blízko a Sherlock drží Johna za bundu, jako by se bál, že zmizí, kdyby ho pustil. „Nevzdávej se toho,“ zamumlá. „Prosím. Nedělej to.“
John nenachází slov, v pasti Sherlockových rukou a očí, intenzivních, hladových a naprosto úchvatných.
„Co bys dělal,“ řekne Sherlock trochu zadýchaně a nejistým hlasem, „kdyby člověk, kterého miluješ, tě miloval taky? Když tě miluje už hodně dlouho?“
„Co bys navrhoval?“ zašeptá John a srdce mu divoce tluče v tom těžko postřehnutelném prostoru mezi nimi, mezi včerejškem a zítřkem, mezi ano a ne, mezi nadějí a katastrofou.
„Nemůžeme se vrátit k věcem, jak byly,“ řekne Sherlock tiše a nespouští z Johna oči, slabě se usmívá. „Takže navrhuju, abychom se pohnuli vpřed.“
A potom přitáhne Johna blíž a přitiskne jejich rty k sobě.
V Johnovi se zadrhne dech, když se jejich rty dotknou a na okamžik je ztuhlý překvapením. Pak mu dojde, že je do tohohle muže už čtyři roky tak strašně zamilovaný, vjede rukou Sherlockovi do vlasů a polibek oplatí.
Sherlock chutná jako kafe a vzdáleně jako cigarety, ale Johnovi je to jedno. Jeho rty jsou božské, plné a oblé a tak skvěle se hodí k Johnovým a vnitřek jeho úst je teplý a otevřený. Polibek je zpočátku něžný, otázka a odpověď najednou. Sherlock jednou rukou pořád svírá Johnovo zápěstí, druhou drží jeho bundu, jako by se bál, že John odejde.
John nemá v úmyslu odejít. Ne teď a nejspíš nikdy. Přitáhne Sherlocka blíž a ztrácí se v polibku, v jeho povědomé vůni, vlně jeho kabátu, v tohle ročním obdoví směšně přehnaného, a v teple jeho těla.
Líbají se a líbají, přímo uprostřed Regent’s parku, všem na očích, Sherlock Holmes a John Watson konečně jednotní.
John se odtáhne, když mu Sherlock vklouzne rukama pod bundu a podél jeho opasku. Chce na sobě cítit jeho ruce víc než další nádech v plicích. Chce Sherlocka svléknout a konečně proniknout pod tu nedotknutelnou slupku, která ho vždycky držela zpátky. Která nejspíš existovala jen v jeho představivosti, napadne Johna.
„Co kdybychom se přesunuli do Baker Street?“ zeptá se John a ani o kousek Sherlocka nepouští.
Sherlock nepatrně zaváhá. „To bych chtěl,“ řekne nakonec tiše a s tak nepokrytou tohou v očích. „Tak dlouho už to chci.“
„Ale?“
„Ale. Musíš nejdřív zodpovědět jednu otázku.“
„Do toho,“ řekne John a nechápe, kam Sherlock míří.
„Pořád se hodláš příští sobotu ženit?“
John si dá chvilku na rozmyšlenou, než odpoví - a dojde mu, že ten rozpor, který cítil od Sherlockova návratu, je pryč.
„Ne,“ odpoví a sevře Sherlocka. „Dlouho jsem si nebyl jistý, kam patřím. Teď už to vím. Patřím k tobě. Jestli budeš chtít.“
Sherlock si přitáhne Johna blíž a políbí ho, hluboce a vášnivě a hladově. „Chci tě,“ zamumlá proti jeho rtům. „Chci.“
John se trochu omámeně odtáhne a usmívá se jako cvok. „To je fajn vědět.“ Zašklebí se, když pomyslí na to, co teď musí udělat. „Potřebuju asi dvě hodiny, abych si zabalil a rozešel se s Mary,“ řekne a pomyslí si, jak málo lítosti cítí. „Rušit všechno takhle těsně před svatbou nás bude stát skoro tolik, jako samotná svatba. Vezmeš mě k sobě, i když budu mít neskutečné dluhy?“
Sherlock se na něj trochu lišácky usměje. „Možná jsem už u většiny vašich svatebních dodavatelů vyjednal skvělé storno podmínky. Většině z nich jsem řekl, že jsi vážně nemocný a že si nejsme jistí, jestli se dožiješ svatby. Všichni byli plni pochopení. Takže až to budeš rušit, možná trochu kašli, nebo tak něco.“
John vydechne smíchy. To je pro něj tak typické. Ale je tu něco, co potřebuje vědět.
„Ty jsi věděl, že k tomuhle dojde?“ zeptá se a dívá se na Sherlocka s vědomím, že nejistota mu je znát v hlase i ve tváři. Plánoval jsi to? Zmanipuloval jsi mě?
„Ne,“ řekne Sherlock a drobně a nahořkle se usměje. „Překvapil jsi mě. To děláš pořád. Ale možná… jsem doufal?“
John ho znovu políbí a snaží se říct beze slov, jak je vděčný, že to s nimi Sherlock nikdy nevzdal. I když John skoro ano.
***
Rozchod netrvá dlouho. Je brutální, ale ne dlouhý. Mary není nijak překvapená, ale je krutá. Ví, že některá její slova ho budou pronásledovat po zbytek života.
Vrať se k němu a nech ho, ať tě zase zlomí, ale pak za mnou nechoď s pláčem, abych tě zase zachraňovala. Ať už ti teď provede cokoliv, tak si to zasloužíš. Až tě konečně dožene k tomu, že si hlavou proženeš kulku, tak mi neukápne ani slza.
Jsi jenom opotřebovaný, unavený voják, který se z války nikdy nevrátil, a on je feťák, který honí vrahy pro potěšení. Není divu, že jste jeden pro druhého tak neodolatelní, oba jste poškozené zboží.
John si balí věci s podivným pocitem definitivy a pokud má být upřímný, tak i s nejistým pocitem úlevy. Aspoň jí už nemusí být vděčný. A taky mu jí nemusí být líto. Což stvrdila, když za ním vyběhla ven s poslední větou na rozloučenou, že už si aspoň může najít někoho, kdo nebude takový ubožák jako on.
Má pravdu, to je to. John je poškozený, opotřebovaný, unavený voják, který se vlastně domů nevrátil a Sherlock je úplně stejně poškozený a přesně tak vadný.
Ale musí věřit tomu, že je v nich víc. Víc než jen válečná zóna, kterou jeden pro druhého vytvářejí. Budou mít taky útěchu a ten druh stabiliy, kterou získají jen díky něčemu, co je na její druhé straně vah. Sdílejí pouto, které s nikým dřív neměl. Pocit, že někam patří.
Takže možná má Mary pravdu. Ale taky se plete v tolika věcech, kterým nikdy nebude rozumět.
John odchází se dvěma taškami a ani se neohlédne.
***
Je něco po třetí odpoledne, když položí svoje tašky k patě schodiště v 221 Baker Street. Trochu se mu točí hlava, adrenalin drží vyčerpání na uzdě, zatímco očekávání ho brní po celém těle.
Je nervózní takovým šimravým, natěšeným způsobem. Tohle je něco nového, procházka po laně bez záchranné sítě. Je to stejně děsivé jako povznášející a budou potřebovat nové dovednosti a důvěru, aby dosáhli nějaké rovnováhy.
Ale musí věřit tomu, že to půjde. A chce to zkusit, ať už budou následky jakékoliv.
Popadne svoje tašky a vyjde sedmnáct schodů.
„Sherlocku?“ zeptá se, když otevře dveře do 221B.
Obývací pokoj je prázdný a v bytě je strašidelné ticho. John odloží tašky a vejde dovnitř.
„Jak to šlo?“
John málem vyletí z kůže, když se Sherlock prakticky zhmotní vedle něj.
„Kurva drát, aspoň se ozvi nebo něco,“ funí John a otočí se čelem k Sherlockovi, jehož výraz zrcadlí Johnovy pocity obav a vzrušení. „Dostanu z tebe infarkt.“
Sherlock se ušklíbne tak atraktivně, že se Johnovi skoro podlomí kolena, zatímco ho Sherlock donutí couvat ke zdi u dveří.
„Ó, věř mi, Johne, pokud mám mít na svědomí, že se ti rozbuší srdce, nebude to kvůli tomu, že bych se k tobě plížil,“ prakticky zavrní hlasem v rejstříku, kvůli němuž přeběhne Johnovi mráz po zádech. Pořád má na sobě kalhoty a košili, ale je bosý a vlasy má rozcuchané. Na čele mu ledabyle sedí ochranné brýle. Kuchyně je válečnou zónou a John všude vidí odhozené zkumavky a rozházené poznámky. Je jasné, že Sherlock skoro lezl po zdi, zatímco se John byl rozcházet s Mary, a je to stejně tak roztomilé jako děsně sexy - vědomí, že dokáže Sherlocka Holmese tak kompletně rozebrat.
„Víš,“ prohodí John, když opatrně sundá ochranné brýle Sherlockovi z čela a odhodí je směrem ke gauči, „měl bys být opatrný, když se chceš vytahovat, protože pak budeš muset dokázat -“
Dál se nedostane, protože Sherlock se předkloní a políbí ho. Na způsobu, jakým ho líbá, není nic váhavého. Je to přivlastňovací polibek, nevyvratitelné tvrzení. John sevře Sherlockovu košili do pěstí a přitáhne ho blíž, prohloubí polibek, odpoví na bezhlesné tvrzení svým vlastním. Tady a napořád. Oba dva.
Sherlock nakonec polibek ukončí a začne oždibovat Johna podél krku, zatímco umně rozepíná knoflíčky na jeho košili.
„Takže, jak to šlo?“ zopakuje a vydechne na mokrou cestičku, co zanechal na krku.
John se zachvěje.
„No, nenávidí mě, tebe, řekla mi, ať jdu do prdele, ale neútočila nijak fyzicky. Takže to šlo asi nejlíp, jak jsem mohl doufat.“
Sherlock se odtáhne a vážně a pronikavě se na něj zadívá.
„Lituješ něčeho?“ zeptá se a John v jeho hase slyší ultimátum. Poslední šance vycouvat.
„Lituju, že jsem to nechal zajít tak daleko,“ připustí John, protože tohle chce začít správně. Nemůže vinit Sherlocka z toho, že lže, když sám bude lhát taky. „Ale teď si uvědomuju, že jsem si ji nikdy nechtěl doopravdy vzít. Byla záchranným člunem a já ji využil, abych se vymanil ze špatné situace. To k ní nebylo moc fér a toho lituju. Ale nelituju, že jsem si vybral tebe místo ní a toho litovat nikdy nebudu, pokud se ptáš na tohle.“
Sherlock přikývne. Ve tváři se mu zračí jasná úleva a z postoje mu vyprchává napětí.
„Vím, že jsem nebyl…“ Sherlock se odmlčí, očividně hledá slova. „Vždycky jsem bral za samozřejmé, že jsi věděl, jak jsi pro mě důležitý. Zdá se mi, že některá slova je nutné vyslovit nahlas, abys je slyšel. Takže.“ Sherlock vezme Johnovu tvář do dlaní. „Miluju tě. Zůstaň.“
John se usměje a cítí, jak jeho tělo pomalu roztává vstříc Sherlockovi. Konečně vyřkne to, co chtěl říct od chvíle, než Sherlock skočil.
„Taky tě miluju. Ano.“
Polibek tentokrát začne sladce, ale velmi rychle se změní v něco prakticky nemravného. Sherlock má ruce všude a Johnovi se motá hlava touhou, potlačovanými emocemi a dlouho zapíraným chtíčem. Sherlock reaguje víc než nadšeně, nijak nezaváhá, když popadne Johna a sklouzne rukama na jeho zadek. Jakékoli otázky, které měl John ohledně Sherlockových sexuálních zkušeností, rychle mizí. Nepotřebuje pomalu. Sherlock to očividně po něm nechce, pokud se dá soudit ze způsobu, jakým saje Johnův jazyk a jak se o něj otírá klínem. Je to úžasný objev, že Sherlock Holmes není vlastně takovým mnichem, za jakého ho John měl. Že ho Johnovo tělo zajímá stejně jako jeho mysl, že ten tělesný magnetismus mezi nimi nebyl pouze Johnovou představou.
John si není jistý, jak se ocitnou v Sherlockově ložnici. Ani si není jistý, jak se vlastně dostal z většiny oblečení, všechno je zamlžené, v toužebném oparu rukou a kůže a rtů a jazyků. Ať už se tam dostal jakkoli, najednou je v Sherlockově posteli s nahým a vzrušeným Sherlockem na něm, líbá ho, jako by hladověl a John je jeho tříchodové menu.
John drží Sherlocka za zadek a tiskne ho k sobě, zatímco bezmyšlenkovitě přiráží proti ostrým hranám Sherlockova těla, jeho úchvatným bokům. Jednou tě všude na těchhle místech kousnu , pomyslí si. Vsadím se, že se ti dělají modřiny, sotva na ně pomyslíš.
Sherlock je překulí a pak Sherlockova ruka - ta velká nádherná ruka s dlouhými, štíhlými prsty hudebníka - obejme oba jejich ptáky a John se ztrácí. Jen tak tak se drží Sherlocka a snaží se, co může, líbat ho, zatímco je Sherlock oba rozebírá na kousíčky.
John se udělá s útrpným zasténáním, které mělo být Sherlockovým jménem, a Sherlock ho brzy následuje.
Sherlock je převalí, takže jsou příjemně natažení na jeho posteli, propletení, ulepení a zpocení a napůl oblečení, perfektní změť končetin a tělesných tekutin a ukojených emocí.
„Do prdele,“ zamumlá John proti Sherlockově klíční kosti.
„Možná později,“ odtuší Sherlock a zní pobaveně. Jeho hlas bručí Johnovi do ucha z hrudníku. A to je další úžasná věc. Říká si, jak bude asi znít Sherlockův smích, když bude mít ucho na jeho hrudi.
Ví, že se usmívá nad myšlenkou, že bude mít příležitost něco takového zjistit.
„Sherlocku,“ řekne John, i když adrenalin pomalu ustupuje uspokojení těla a mysli a jeho vyčerpání přebírá velení.
„Hm?“
„Trochu se bojím, že nic z tohohle není skutečné, že jsem usnul a vzbudím se a ty budeš zase pryč,“ zamumlá John a skryje tvář proti Sherlockově hrudi, aby nemusel čelit svému strachu.
Sherlock dlouze vydechne. Přetočí je, až jsou tváří v tvář a přiměje Johna, aby se na něj podíval.
„Vím, že jsem ti dal milion důvodů, abys mi nevěřil. A vím, že máme dost práce, než ta důvěra bude zpět. Musíme se naučit, jak doopravdy komunikovat, a to bude těžká bitva pro oba. Ale ať už to bude stát cokoli, budu tu až do konce. Zůstávám. Chci tuhle bitvu bojovat s tebou a chci ji vyhrát.“
„Já taky.“ John se usměje a cítí se trochu opilý omamnou kombinací emoční upřímnosti, vyčerpání a úlevy. Položí dlaň Sherlockovi na tvář a projednou v životě řekne to, co si myslí. „Máš krásné oči, řekl jsem to někdy?“
„To vždycky po sexu cukruješ, nebo z tebe mluví nedostatek spánku?“ zeptá se Sherlock, ale usmívá se a John vidí, jak ho ten kompliment těší.
John pokrčí rameny a zívne si. „Asi budeš muset zůstat, abys to zjistil.“
„Asi ano,“ řekne Sherlock tiše, pořád se usmívá tím drobným, bolestně laskavým úsměvem. Johnovi dojde, že tenhle úsměv je vžycky jen pro něj.
Sherlock trochu přehází postel, zatímco je oba přikryje a nechá Johna, aby si mu lehl na hrudník. Prsty probírá Johnovi vlasy a John cítí, jak rychle usíná.
„Sherlocku,“ zamumlá.
„Spi, Johne. Řekneš mi to později. Máme všechen čas světa.“
John se usměje, když si uvědomí, že je to pravda.
„Máme, že jo?“ mumlá a už není tak docela vzhůru. „Máme.“