Chapter Text
S Ptáčkem jsme vyrazili do lesa ještě za rosy. Tentokrát bez družiny. Žádný mladý ucha, co by se smáli, když kvůli našemu princátku netrefím jelena. Což jsem uvítal. Nechtěl jsem bejt zase za úplnýho blbce. Navíc jsem se moh úplně klidně věnovat jen jeho pohledům bez obav, že někdo něco začne tušit.
Vzduch byl chladnej, vlhkej a čerstvej, první nádech na nádvoří a byl jsem probuzenej. Slunce se teprve drápalo nad horizont, světlo bylo ostrý, bílozlatý, a rosa v trávě nám promáčela boty dřív, než jsme se vůbec vyhoupli do sedel. Kapky visely na listech jako drobný korálky. Bylo to hezký, ale nepříjemně studený.
Ptáček samozřejmě celou cestu mlel pantem. Nedokázal si vychutnat ranní krásy přírody bez žvanění.
„Vsadíme se, kdo dneska trefí víc zajíců?“ houknul dozadu, protože jsem jel o pár kroků za ním.
„Ne,“ vyhrknul jsem okamžitě.
„No tak. O co třeba? O večeři?“
„Ne!“ Dal jsem si záležet na důrazu, aby to pochopil.
„O tu poslední medovinu, co jsme schovali ve sklepě?“
Nepochopil!
„Ptáčku, v Kutný Hoře jsem přísahal, že se s tebou už nikdy nevsadím. Tak mě nenuť přísahat znovu.“
Zavládlo ticho. Takový to ticho, co Ptáček nesnášel. Protože to znamenalo, že zas jednou nemá věci pod kontrolou.
„Stejně bych vyhrál,“ zamumlal ještě, aby měl poslední slovo. Protočil jsem oči tak tvrdě, až mi prasklo v lebce.
Jeli jsme dál. Vábila nás vůně lučního plevelu ve vzduchu, bzučící havěť nás otravovala v obličeji, a sed občas rozhodil blbej kámen pod kopytem. Slunce stoupalo a světlo tvrdlo, všechno bylo ostřejší, hlasitější.
Cestou jsme si dali závod, samozřejmě bez sázek. Nechal jsem ho vyhrát, aby zas nebulel jako malý mimino. Už tam na mě čekal, v našem loveckym táboře.
Slezli z koní. Ptáček se rozhlídnul kolem. Pak se protáh, líně jako kocour. Slunce mu kreslilo do tváře zlatý linky. A ten jeho pobavenej úšklebek, ten jsem znal až moc dobře. Znamenal, že ví. Že cejtí to samý, co já. Nesnažil se nic říct. Nemusel.
Praštil sebou na zem, zády ke slunci. Tráva mu sahala ke kolenům, ruce měl zapřený za tělem, hlavu zakloněnou. Zavřel oči, jako by si to ticho chtěl nechat nasáknout pod kůži. Košili měl rozepnutou u krku, hrdlo odhalený, dejchal pomalu, vyrovnaně. Já stál a koukal na něj. A bylo mi jasný, že pokud byla někdy ta chvíle, byla právě teď.
Sednul jsem si naproti. Chvíli jsem se na něj jen díval. A pak jsem se začal přibližovat. Po čtyřech. Pomalu. Jako šelma, která přesně zná svůj cíl. Otevřel oči a díval se na mě. Nehnul se. Věděl, že ho vidim. Takovýho, jakej je, teď a tady. Když jsem došel až k němu, opřel jsem se mu dlaněma o stehna a podíval se mu do očí.
„Jindro…“ zašeptal jako prosbu, ať už na nic nečekám.
Rozvázal jsem mu kalhoty. Prsty se mi trochu třásly, jak moc jsem ho chtěl. Jak dobře znám jeho tělo. A přitom, pokaždý, když jsem se k němu dostal, to bylo nový, překvapující.
Vzal jsem ho do ruky, ztvrdnul mi mezi prstama. Musel jsem se usmát. Stačil jedinej můj dotek a byl pro mě připravenej. Přiblížil jsem se a nadech se jeho vůně. Ta směs potu, mokrý trávy a něčeho, co bylo jenom jeho, mě vzrušovala. Ochutnal jsem ho opatrně, ale s patřičnou jistotou, aby cejtil úplně všechno. Vzít ho do pusy byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Jindra, polykač mečů ze Skalice.
Zasténal. Zaklonil hlavu. Jednu ruku zabořil do trávy, druhou vrazil do mejch vlasů. Pohyboval jsem se pomalu, jazykem ho obtáhnul, pak přitlačil, pak se stáhnul. V tu chvíli jsem nevnímal nic jinýho. Jen jeho chuť, jeho zvuky a dech. Věděl jsem, že mu chci dát všechno, co mám.
Cejtil jsem, jak se napíná. Jak se mu roztřásly stehna. Jak mi pod rukama hořel a topil se zároveň. Zrychlil jsem. Věděl jsem, že je blízko.
„Kriste…“ vydechl a zlomil se v zádech.
Pořád mě držel, prsty křečovitě v mejch vlasech, stehnama mi svíral hlavu, tělo mu cukalo. Když se udělal, byl to spíš výbuch než cokoliv jinýho. Povolil. Ležel tam mezi kapkama rosy, oči přivřený, dech někde mezi výkřikem a mdlobama. Sedl jsem si vedle něj.
„Dobrý?“
Zvednul ruku do vzduchu a mávnul, jako by říkal: „Nech mě bejt, právě jsem umřel.“
„Měl jsi trefit aspoň jednoho zajíce, a nemusel bys prohrávat takhle dramaticky.“
„Jestli tohle je prohra,“ zamumlal, „tak mě nech už vždycky prohrát.“
„No tak to je štěstí, že jsme se nevsadili.“
Zavřel oči. A já si lehnul vedle něj. Vedle chlapa, co mě dohání k šílenství. A pro kterýho bych šel klidně zase na kolena do mokrý trávy a položil za něj svůj život. Zas a znova.
Leželi jsme chvíli v tichu. Ptáci zpívali, kapky rosy se lepily na zátylek, a slunce se snažilo pálit přes lehký mraky.
Ptáček měl oči zavřený, usmíval se. Byl spokojenej a to mi dělalo radost. V těch pár minutách byl můj svět v rovnováze.
Po chvíli se Ptáček zvednul na loket, trochu neochotně. Jako by ho jakejkoliv pohyb navíc obtěžoval. Natáh se po opodál odloženým plátěnym uzlíku, ze kterýho vyndal kus chleba.
„Víš, že mi po tomhle vždycky vyhládne?“ zabručel.
„Jo. Vím. Jednou tě z toho trefí šlak.“
„Ale krásnej šlak.“
Uchechtnul jsem se a natáhnul ruku, stáhnul ho zpátky k sobě do trávy.
„Ještě chvilku,“ zamumlal jsem. „Než pudem na zajíce.“
Nebránil se. Tak jsme se objímali ještě dlouhou chvíli.
Ale kuchyně byla neúprosná. A kuchařka ještě víc. Věděli jsme, že zůstávat dál by znamenalo vrátit se s prázdnou. Znovu vysvětlovat, že „zajíc utekl“, nebo že „kanec měl náskok“.
Ptáček zívnul, protáhnul se a konečně se zvednul. Natáhnul kalhoty, zavázal šněrování a trochu si oprášil boky, jako by se chystal na přehlídku, ne na lov.
„Tak jo, jdeme na ty malý mrchy,“ řek s úsměvem.
Vzal si svůj luk, já toulce. Přes trávu jsme šli tiše, pečlivě, jako bychom tuhle hru už hráli tisíckrát. A možná taky jo.
Zajíci se ukázali. Dva, přesně jak to kuchařka nařídila. Ptáček jednoho trefil hned.
Druhýho jeho rána minula. Ta moje ne. Když jsem ho přines přes rameno zpátky, Ptáček už čekal s uloveným kouskem a výsměchem v očích.
„Říkal jsem, že bych vyhrál.“
„Ne. Říkals, ať se vsadíme. Já jen nechtěl vidět, jak zas brečíš. Navíc je to nerozhodně, tak mlč, Ptáčku.“
Smáli jsme se cestou zpátky. Kuchařka stejně měla nějaký výhrady, ale nám to bylo jedno. My si svůj kousek světa ukradli pro sebe a byli jsme šťastní.
Jebat zajíce!