Work Text:
Kdyby se někdo Aloise Marvala zeptal, zda očekával, že se něco takového přihodí, přirozeně by odpověděl, že všechny strany této aféry včetně svědků již podepsaly NDA a tudíž nemohou vypovídat, jelikož trest za porušení jejich agreementu se pohybuje někde mezi podmínkou a usmrcením, a on jako businessman bohužel nemůže být v tomto ohledu příliš měkký.
Skutečná odpověď samozřejmě je, že se to stát prostě muselo. Bylo to patrné již od Marvalova příchodu do Díry, a dost možná se to dalo odhadnout už dávno předtím. Koneckonců, statistika a risk management Aloise živí, a proto by měl být připravený i na ten nejméně očekávaný vývoj situace. Ovšem, toto byla analýza situace, které bude schopný teprve potom, co daná věc již proběhla. Stejně jako když jeho akcie začnou zdánlivě znenadání stoupat, v prvních několika momentech nemá potřebu přemýšlet nad důvodem proč. Stačí pouze chytit se náhlého přívalu euforie a doufat, že vydrží co nejdéle.
–
Všechno to začne na policejním večírku, který je očividně výrazně pod Aloisovu úroveň. Jednou je ale starostou města, musí tedy svoje místo prezentovat a tak se alespoň snaží usmívat se na všechny směry a budovat si image pohodového politika, který rozumí lidem a zajímá se o zásahové složky města. Pomáhat a chránit, and so on. Na zahájení večera pronesl nesmírně povedený speech, ovšem zájem ostatních obyvatel o jeho osobu v průběhu večera rychle opadla a on teď sedí na baru, popíjejíce nejdražší z drinků na menu. Z nějakého důvodu si myslel (doufal), že cena nápoje bude odpovídat jeho kvalitě, a snad nikdy ho více nemrzelo, že se mýlil. Cena vypovídala spíše o množství mišpulovice a jeho největší starostí je momentálně snaha uchránit svůj bílý oblek od rychlé zkázy politím. Má až iracionální strach z toho, že by mu tekutina do obleku vyžrala díru.
Je svým snažením tak zaobraný, že si ani nevšimne plukovníka Cintergráfové, která se mezitím zjeví přímo před ním.
„Já nejsem ta, za koho mě máte,” sdělí mu a vyčítavě mu zaryje ukazováček do hrudi.
Alois se na ni zahledí a ve tváři se mu zračí pobavené překvapení. Plukovník Cintergráfová je stejně okouzlující jako vždy, avšak nyní je ještě k tomu rudá ve tváři a pro stabilitu se bokem instinktivně opře o bar. Pravda, nejedná se o nikterak elegantní pohyb a její okouzlující esence v tomto bodu trochu zakolísá. Své lesknoucí se oči přitom pořád upírá přímo na Marvala. Jeho pobavený výraz si zřejmě přeloží jako nechápavost, a tudíž pokračuje: „Já vím, že si myslíte, že víte. Že víte, kdo jsem a jaká jsem. Ale já nejsem. Taková, myslím. Nejsem taková. A to si nemyslíte.”
Alois konečně odloží svůj drink na bar a sklouzne ze stoličky, na které doposud seděl. Samozřejmě, že má na Cintergráfovou složku. Popravdě, za posledních pár měsíců byla rozšířena natolik, že původní desky nyní téměř nemohou ten objem unést a kdyby po Miriam chtěl převést celý dokument do digitální podoby, žádala by po něm zvýšení platu a přidání dovolené.
„Plukovníku,” jemně uchopí ruku Cintergráfové a odtáhne její vyčítavý ukazováček od svých prsou, „já si nic nemyslím. Všechny informace, ze kterých vycházím, jsou fakta. Nikdy si nevytvářím domněnky, v nejzazších případech vyvozuji. Doufal jsem, že o mně máte lepší mínění.”
Myslel, že Cintergráfová spustí ruku, kterou ho před chvílí osočovala, podél těla, ale ona ho naopak v následujícím momentu přitáhne tak blízko, až se musí trochu sklonit. Její rty jsou najednou těsně vedle jeho ucha. Jakýkoli volný prostor, jakákoli osobní zóna mezi nimi v jediném okamžiku zanikne a Alois si právě díky tomu mimoděk uvědomí, že plukovník na sobě nemá podprsenku.
„Vezmi mě domů,” řekne mu Cintergráfová a její rty se jemně dotknou jeho vypracované čelisti.
-
Alois jí vezme domů. Přesněji řečeno vezme plukovníka před její vlastní dům a sleduje, jak chvíli bojuje s klíči, než se konečně trefí do zámku domovních dveří, které za ní vzápětí zapadnou. Až poté, s vědomím, že je Cintergráfová v bezpečí, vyrazí domů on sám.
-
Nestane se to ten večer a ani ten příští. Cintergráfová se prostě jednou zjeví před Aloisovým vchodem, a nemusí říct ani slovo. Oba ví, proč tu je. Alois ji pustí dovnitř.
Za pár hodin odchází a práskne za sebou dveřmi. Alois zůstává v rozestlané posteli sám.
-
„Nehodlám o tom mluvit,” řekne mu plukovník během jejich příštího setkání.
Alois si není zcela jistý, jak přesně si Cintergráfová celou situaci představovala. Bylo přeci jasné, že se budou nadále v Díře potkávat, jako tomu ostatně bylo doposud. A tak teď oba stojí v jeho kanceláři (ošklivé, nemoderní a stísněné místo na radnici, které nebylo dostatečně vysoko na jeho priority listu, aby s interiérem v tuto chvíli něco dělal), plukovník s policejními výkazy v rukách, nervózní, a Alois, sedící za svým stolem, vyzařující auru profesionality (ostatně jako vždy.)
„Pokud vás trápí vaše pověst, plukovníku, mohu vás ujistit, že nejsem člověk, který by se vyžíval v šíření…fám a historek. I don’t kiss and tell,” odpoví jí. Zdá se, že napětí, které bylo doposud viditelné v každém plukovníkově zaťatém svalu, alespoň trochu povolí.
„Ostatně, kdybyste o tom, hm… něčem… mluvit hodlala, adresu znáte. Udělám si na vás čas prioritně. A telefonní číslo-”
„Si můžu najít na radniční nástěnce, je mi to jasný,” Cintergrafová praští štosem papírů o stůl. Hromádka pečlivě srovnaných lejster sjede na stranu a rozprostře se po ploše desky.
Alois vstane zpoza stolu a sáhne do náprsní kapsy.
Chtěl jsem vám nabídnout své soukromé číslo,” řekne a podá plukovníkovi vizitku, „pracovní calls kvůli svému well beingu v pozdních hodinách nezvedám.”
Vidí, jak se plukovníkovi zatínají svaly v paži. Je očividné, že vážně zvažuje možnost si vizitku vzít, ale zároveň sama se sebou bojuje. Alois tedy vizitku položí na stůl, svými iniciálami a telefonním číslem směrem k Cintergráfové.
Matný kousek papíru okamžitě zmizí v její kapse. Podívá se na Aloise a vypadá, jako kdyby mu chtěla něco říct, ale nakonec si to rozmyslí a rázným krokem se vydá pryč z jeho kanceláře.
-
Saskie Cintergrafová asi není typ člověka, který předem slušně zavolá a ohlásí se, než někam přijde. Rozhodně tedy nevolá Aloisovi. Její příchod pozná až podle zvuku zvonku a její siluety, rozostřené za matným sklem jeho domovních dveří.
-
„Můžete zůstat přes noc, kdybyste chtěla,” řekne Alois, a plukovník za sebou při odchodu nezapomene pořádně prásknout dveřmi.
-
„Můžete zůstat,” řekne příště a Cintergráfová se na něj podívá, jako kdyby se zbláznil. Odejde.
-
„Smíte zůstat,” řekne Alois. Cintergráfová sbírá z podlahy svou halenku a navléká si jí přes hlavu.
„Kdybych chtěla zůstat, tak se rozhodně nebudu prosit o svolení,” odsekne mu a odejde z ložnice. Alois slyší, jak si obouvá boty a potom za ní zapadají dveře. O pár vteřin později slyší domovní zvonek.
„Zapomněla jsem si tašku,” sdělí mu Saskie ve dveřích a protáhne se kolem něj dovnitř. Projde v zablácených botách po jeho bílé podlaze až do obývacího pokoje. Tam z křesla zvedne svou plátěnou tašku a je zase na odchodu. Těsně u dveří se ohlédne za sebe, jako kdyby doopravdy zůstat chtěla. Potom už se definitivně vydá pryč. Ani jednou se na Aloise nepodívá.
Alois za ní zavře dveře a rozhlédne se po svém domě. Nemá chuť sám uklízet stopy Saskiiných (plukovníkových, protože si nikdy nezačali tykat, opraví se) bot. V jednu chvíli skoro doufá, že mu pošlapala i ten bílý koberec za několik stovek tisíc, který má v obývacím pokoji. Nad touto myšlenkou se pozastaví, jelikož je na jeho mozek překvapivě nelogická, neekonomická.
Předtím, než jde spát, dojde koberec zkontrolovat.
-
Cintergráfová odchází. Alois nic neříká.
-
Plukovník mu sedí v klíně a líbá ho. Alois jí pomáhá přetáhnout tričko přes hlavu a Cintergráfová kus oblečení hází kamsi za sebe. Rychle oddechuje. Aloisovi se naskýtá pohled na její obnažený hrudník. Saskie ho znovu políbí a odtrhnou se od sebe až ve chvíli, kdy jí Alois začne pomáhat vysvléknout se z kalhot. Vzápětí zjistí, že Cintergráfová dnes kromě podprsenky nemá ani kalhotky.
„Je absence vašeho spodního prádla fashion statement, nebo se jedná spíše o postoj…enviromentální?” zeptá se jí.
Plukovník zamrzne a podívá se na něj, jako kdyby ji právě uhodil.
Potom uhodí ona jeho. Vlepí mu takovou facku, že se Aloisovi na moment udělají mžitky před očima. Než se vzpamatuje, sbírá plukovník z podlahy svoje triko, kontroluje, že má všechny věci, aby se nemusela potupně vracet, a odchází.
Dveře se za ní tiše zavřou. Svým způsobem je to horší, než kdyby s nimi pořádně práskla.
-
Nesetká se s ní šest týdnů, což je samozřejmě odhad, protože Alois by nikdy něco tak malicherného nepočítal. Je to tedy zhruba měsíc a půl, šest týdnů, nebo 43 dní od momentu, kdy u něj plukovník naposledy byla, když mu zdánlivě zničehonic zavolá.
Telefon samozřejmě zvedne.
„Jsi bezcitný idiot,” řekne mu Cintergráfová a položí.
Alois chápe asi polovinu jejího sdělení. Mnoho partnerů, většinou těch obchodních, mu také říkalo, že je bezcitný. On si to interně překládal jako „vypočítavý” a tato vlastnost se mu zdála na úrovni podnikání spíše pozitivní. Nechápal ale druhou část sdělení. Idiot. On sám přece moc dobře věděl, že je perfektní, a to ve všech ohledech. (Ostatně, sama Cintergráfová se již šest týdnů a k tomu jeden den dobrovolně obírala o možnost obdivovat jeho dokonalé tělo, což musí být ohromná ztráta. Pro ni, samozřejmě, co by z toho mohl on sám mít?) Neexistuje tedy důvod k tomu, aby ho někdo nazýval idiotem. Ještě k tomu ho děsí fakt, že když toto sdělení slyšel od plukovníka, skutečně se ho to dotklo.
A pak mu to dojde. V tu chvíli si hluboce povzdechne a jde si nalít malou sklenku bourbonu. Tentokrát musí dát Cintergráfové za pravdu a uznat, že je nejspíš opravdu idiot.
Věc se má tak: Nětex právě vydal novou kolekci luxusního spodního prádla. Spousta toho byla velmi ženská, ozdobná a růžová, ale našlo by se pár kousků, které by se plukovníkovi mohly líbit. Alois to odvozoval z typu a stylu prádla, které na plukovníkovi viděl, i když zřídka. Tudíž asi před týdnem (37 dní od chvíle, kdy mu Saskie dala facku, i když to samozřejmě nepočítal, protože mu na tom tolik nezáleželo) objednal na její adresu zásilku s několika sety spodního prádla s nadějí, že se jí něco z toho bude líbit.
Jak se pomalu propíjí na dno své sklenky, začne mu docházet, že to pravděpodobně nebyl perfektní nápad a chopí se ho nejistota. Prádlo jí nemusí sedět, nebo jí může vadit materiál. Nemusí jí lichotit střih nebo barva. Nebo si objednala úplně stejné kousky a teď je bude mít dvakrát…nebo taky žádné spodní prádlo v první řadě nechtěla.
Ve chvíli, kdy Alois vyčerpá apokalyptické scénáře, zůstává už jen vyděšeně sedět s prázdnou sklenicí v ruce. Potom sahá po telefonu a volá Saskii, i když ví, že mu to nezvedne.
Po pár momentech Saskie hovor přijme, ale ani ho nepozdraví. Neřekne vůbec nic.
„Přeji dobrý večer, hm,” Alois si odkašle, „chtěl jsem se vám omluvit. Nevím, proč přesně jste mne nazvala idiotem, ale máte pravdu. Jsem bezcitný idiot. A to…oblečení můžete spálit, pokud se vám nelíbí.”
Saskie pořád neodpovídá, ale on v telefonu slyší, jak dýchá. Takže pořád poslouchá. To mu dodá odvahy, aby pokračoval.
„Pouze jsem odhadl váš vkus a doufal jsem, že by se vám něco líbit mohlo. Myslel jsem, že byste měla radost. Samozřejmě ale respektuji váš názor a neočekávám, že byste nosila něco, co se vám nelíbí. A pokud je to opravdu otázka udržitelnosti, potom vás mohu ujistit, že Nětex podporuje Fairtrade a tato kolekce byla vyrobena způsobem šetrným k životnímu prostředí.”
Ticho.
„Hm. So, well. Přeji hezký večer.”
Alois položí telefon a pomalu vydechne. Potom si nalije ještě jednu, tentokrát větší skleničku bourbonu.
-
Potkává Saskii čas od času v práci. Když narazí na detektivy, narazí občas i na ni. Oba se tváří, že je všechno v pořádku. Plukovníkovo oblečení je čím dál tím kratší a více sporé.
„Není vám zima? Tohle není počasí na krátké sukně,” řekne jí jednou, když se zase pracovně potkají. Cintrgráfové se ve tváři objeví výraz, který si Alois pamatuje z toho večera, kdy se naposledy viděli. Raději od ní o krok ustoupí, kdyby se ho snad rozhodla znovu uhodit.
Z nějakého důvodu ale má pocit, že kdyby ho teď skutečně uhodila, bylo by to zasloužené.
-
Saskie se jednoho listopadového večera objeví u jeho dveří objeví s lahví vína a v šatech tak lehkých, že vypadají, že každou chvíli ve větru odletí. Ona tím dojmem ostatně působí také. Když ji tam Alois takhle vidí, dostane najednou potřebu zavolat Olbrachtovi mladšímu. Ten by se o plukovníka asi v tomto stavu dokázal postarat lépe. Poté ale ovšem myšlenku zavrhne. Kdyby Saskie chtěla jít za svým nejlepším přítelem, šla by rovnou za ním. Ona ale stojí na Aloisově zápraží.
Samozřejmě ji pustí dovnitř a jde pro ni najít do svého šatníku nějaké teplejší oblečení. Vrátí se se svetrem a pohodlnými kalhotami z doby, kdy ještě neměl tak silné kvadricepsy, doufaje, že Saskii budou alespoň trochu sedět.
Saskie s ním nemluví. Není si jistý, jestli nechce mluvit vyloženě s ním, nebo s nikým, ale když jí chce pomoct přetáhnout svetr přes hlavu, ochotně zvedne ruce.
Prohlédne si etiketu lahve, kterou Saskie mezitím odložila na kuchyňském ostrůvku. Není si jistý, zda se s takovým vínem vůbec dá nějaké jídlo zkombinovat, koneckonců tato lahev byla mimo cenovou kategorii, ve které obyčejně do alkoholu investoval, a to výrazně pod spodní hranicí. Podívá se na Saskii. Ta je zsinalá v obličeji a vůbec nevypadá dobře. Rozhodne se tedy udělat pořádný kus hovězího.
Zatímco vaří, Saskie ho pozoruje z barové stoličky s lokty opřenými o kuchyňský ostrůvek.
Večeři sní v obývacím pokoji na pohovce. V televizii dávají reprízu Anatomie zlomeného srdce a Alois ji nechá běžet snad už jen proto, aby se oni dva nemuseli snažit vyplňovat ticho. Saskie těká pohledem mezi obrazovkou, svým talířem a ním.
Dovečeří a Alois odnáší nádobí, epizoda Anatomie končí. V celém domě je ticho. Saskie se nadechuje, chystá se něco říct, ale potom neřekne ani hlásku. Rychle mrká a Alois si není jistý, jestli Saskie dřív promluví, nebo začne plakat. Sedne si znova vedle ní a čeká.
Potom mu Saskie zničehonic řekne to největší tajemství, jaké by mohl kdo z původní dírské rodiny sdílet. Řekne mu o prokletí všechno, od začátku do konce.
A projednou Alois nepřemýšlí nad tím, že mu právě dala prostředky jí ublížit, ani jí nenabídne možnost uzavřít smlouvu s ďáblem. Místo toho Saskii drží, jak nejpevněji může, a hladí jí po vlasech. Sedí tam s ní, tělo nepříjemně vykroucené do strany, kolíbají se spolu v objetí a on Saskii nepouští, dokud se ona sama neodtáhne. Naslouchá všemu, co mu říká, dokud její hlas neutichne.
Saskie zůstává přes noc.
Alois spí v pokoji pro hosty.
-
Když ji Alois příště vidí, vypadá plukovník zdravěji. Alespoň to usuzuje z toho, že se zdá dostatečně oblečená do neúprosného obzimního počasí. Má pořádný nepromokavý kabát a pod ním něco, co se nápadně podobá Aloisovu svetru z alpaky. Původ materiálu zmínil to ráno, co v něm Saskie od něj odcházela, a z nějakého jemu nepochopitelného důvodu jí to přišlo neskutečně vtipné.
„Vidím, že je vám lépe, plukovníku,” pozdraví ji Alois. Jsou tu oba kvůli vyšetřování dírské policie a proto si zkontroluje, že nikdo není v doslechu, než dodá: „Jaká je vaše situace ohledně spodního prádla?”
„Myslím, že bych se mohla stavit, abyste posoudil sám, pane Marvale,” odpoví mu Saskie s takovým klidem, jako kdyby mluvila o počasí nebo mu právě sdělovala, co měla k obědu.
Nějaký Aloisův vnitřní orgán v tu chvíli udělá něco podivného. Možná to je srdce, protože v následující sekundě cítí, jak se mu rozlévá krev po celém těle a v chladném počasí Žmole mu stoupá do tváří. Saskie ho pořád pozoruje a on až v tuto chvíli zaznamená v jejích očích notnou dávku pobavení. Pohled jí opětuje, aby věděla, že on ví, že se mu Saskie směje.
„Bohužel, dnes odpoledne odlétám do States na obchodní jednání,” sdělí jí.
„Ach tak,” Saskie pokrčí rameny, jako že nic nenadělá a Alois má najednou chuť svůj odjezd zrušit, jen aby tu s ní mohl zůstat.
-
Je zrovna na schůzi akcionářů, když dostane upozornění, že se někdo pohybuje v jeho domě. Odepíše to jako možnost, že jsou to jen ti dva detektivové, kteří stejně vždy najdou jen to, k čemu je ochoten se otevřeně doznat. To důležité je mnohem lépe skryto, a proto se nemusí těch dvou obávat. Upozornění nevěnuje pozornost a do konce jednání téměř zapomene, že se cokoli stalo. Téměř.
Až na hotelu zjistí, že dostal dvě zprávy na své soukromé telefonní číslo. Obě jsou od Saskie.
Zalila jsem kytky. S
A od dvě minuty později:
Ta bonsai by zasloužila ostříhat.
Alois se v tu chvíli rozhodne jí nikdy nezmiňovat, že najímá mimo jiné i zahradníka, který se mu stará o veškeré rostlinstvo včetně pokojovek. A jestli se večer dívá na všechny kamerové záznamy toho, jak se Saskie pohybovala v jeho bytu, tak zůstane jen mezi ním a Miriam.
Poslední den své pracovní cesty stráví pečlivým vybíráním zahradnických nůžek určených na bonsai.
-
Saskie teď zůstává přes noc.
Saskie zůstane přes noc a ráno se prochází nahá po Aloisově domu, dívá se na jeho obrazy, pozoruje jeho motýly a usmívá se, když si všimne ostříhané bonsaie.
Saskie zůstane přes noc a usíná s hlavou na Aloisově rameni.
Saskie zůstane přes noc a ráno zkazí celou Aloisovu skincare rutinu polibkem na tvář. (Alois jí to nevyčítá, jak by taky mohl.)
Saskie zůstane přes noc. Ráno jí Alois dělá snídani.
Saskie zůstane přes noc. Večer padá do bělostných peřin ve spodním prádle, které barvou dokonale ladí s Aloisovými rukavicemi, a ráno snídá v jeho oblečení.
Saskie zůstane přes noc. Celý večer si povídají. Nemají sex.
Saskie zůstane přes noc a potom vlastně i celé dopoledne. Odchází až po obědě.
Saskie zůstane přes noc a natrvalo se stane součástí Aloisova života.
-
Nětex vydá novou kolekci spodního prádla. Většina působí velmi žensky, s krajkami, mašlemi a růžovou barvou. Alois už ví, že Saskie má ráda i typicky ženské věci. Vůbec toho teď o ní ví víc, než dřív, i přesto ale její složka zůstává stejně tlustá, nezměněná. Většina nových informací by se totiž dala do spisu zařadit jen velmi těžko.
Saskie tu dnes není. Poslední dobou se vídají méně, oba mají dost práce. Nemůže se jí tedy přímo zeptat na její názor a volat jí se mu zdá hloupé.
Alois toho o Saskii ví mnohem více, než kdy dřív. Ví, jak přemýšlí, jaké má názory a jak silně se jich drží, ví, co je pro ni čest a soudnost a co jí připadá zbytečné řešit.
Spodní prádlo nakonec nekoupí.
-
Setkají se na radnici, kam si Saskie očividně šla vyzvednout nějaké dokumenty kvůli případu. Je těsně před zavírací dobou. Plukovník vypadá unavená.
„Vezmi mě domů,” řekne Aloisovi.
Alois se jen pousměje.
SmallAngryTurtle Sat 30 Nov 2024 12:36AM UTC
Comment Actions
Varona Sat 30 Nov 2024 05:23PM UTC
Comment Actions
secreterces5 Wed 08 Jan 2025 10:11PM UTC
Comment Actions
AnyaIsLost Tue 14 Jan 2025 11:07AM UTC
Comment Actions