Work Text:
Hongjoong seděl ve své ložnici, telefon v rukách, a sledoval, jak celý den eskaluje do katastrofy.
Všechno spustila jedna jediná fotka z podzemního parkoviště, když odjížděli ze studia a naposledy mávali fanouškům od aut. Hongjoong si ji přiblížil na displeji. Šest z nich se usmívalo v popředí u ochranky, ale některý z fanoušků vyfotil záběr tak široce, že bylo dobře vidět i dozadu. Mezi čekající auta. Kde stála líbající se dvojice v domnění, že je kryje nedostatečné světlo zářivek a odstup.
Sana, obráceného čelem, šlo dobře rozeznat i v rozmazaných pixelech. Ruka za krkem mu shodila kapuci mikiny. A nebylo vůbec těžké dát dvě a dvě dohromady, když jediný další chybějící v popředí byl Yeosang. Někdo si dokonce dal tu práci a prošel všechny fotky z toho dne, aby to potvrdil podle oblečení. Za jiných okolností by to na Hongjoona udělalo dojem.
Neměl by z toho být tak velký problém. Někteří atiny byli podporující - SanSang strmě stoupal na žebříčku zadávaných a vyhledávaných hashtagů. Někteří se k tomu stavěli nevěřícně. Dneska se dá koneckonců pro pár minut virálu zfalšovat všechno a fotka tohohle momentu existovala jen tahle jedna. Ovšem našlo se i dost fanoušků, kteří byli přímo zlí. Ať už si to zdůvodnili jakkoliv, nic to neospravedlňovalo. Nezapadalo to do jejich mylných fantazií a představ. Ne roztomilý, ale netečný Yeosang a gentlemanský San.
Hongjoong odložil telefon. Je jenom tolik, co se dá vysvětlit. A jenom tolik, co se dá předstírat.
Vyrušilo ho zaklepání. Seonghwa se vpustil dovnitř a opatrně se vedle něj usadil na postel. Hongjoong ho jenom krátce sjel očima, ale pak se odvrátil.
“San to nese těžce, ale souhlasil, že zatím nebude nic dělat,” oznámil Hwa. Rukama si uhladil pletený svetr, jako by se sám potřeboval uklidnit.
“Dobře. A dobrmaně?”
Seonghwa vydal něco mezi povzdechem a uchechtnutím. “Je zavřený v našem - svém - pokoji. A předstírá, že se ho to netýká, jak bys čekal.”
Hongjoong přikývnul. Přijímal za všechno zodpovědnost a rozhodovací právo, ale Seonghwa byl prostě mnohem lepší v umírnění a zhodnocení emocí. O tom svědčil i fakt, že si teď poposedl blíž, až se jejich stehna přes džíny dotýkala, jenom letmý dotek nabízený jako komfort, aby toho nebylo příliš najednou. A Hongjoong přemýšlel, že si všichni zaslouží mít někoho, kdo je tu pro ně a kdo je zná.
“Mám pocit, že tady už nebude stačit spočítat škody,” připustil tiše. “Musím je nějak chránit.”
“Myslel jsem si, že to řekneš,” usmál se Seonghwa. “Napadlo mne, že dáme fanouškům něco jiného, o čem můžou mluvit. My jsme MATZ, my to ustojíme.”
“Co navrhuješ?” zamračil se na něj. Seonghwa se k němu obrátil celým tělem.
“Přesměrujeme tuhle pozornost na nás dva. Stačí na čtrnáct dní - pak máme interview a comeback a ta pozornost se trochu rozmělní sama. Ale do té doby bychom měli působit jako víc než přátelé. A samozřejmě, první musíš vydat prohlášení jako kapitán, za nás za všechny.”
Něco v místnosti hlasitě hučelo a tepalo. Hongjoonovi nějakou dobu trvalo, než mu došlo, že slyší vlastní srdce až v uších. Seonghwa se na něj trpělivě díval s tichou otázkou v očích. Jak by vůbec mohl nesouhlasit? Když se ho stále dotýkalo stehno a ruku, na které se blýskal jejich společný prsten, musel zatnout do deky, aby ji nepoložil na něj. Navíc žádný jiný plán neměl. Němě přikývl.
Seonghwa ho obdařil dalším úsměvem, tentokrát trochu menším a plašším. Pak vytáhl telefon a náhle se k němu přitiskl bokem. Hlavu mu položil do ohybu mezi krkem a ramenem, dlaní sklouzl do vnitřní strany kolena.
“Až moc?” zeptal se, aniž by změnil polohu.
Hongjoong viděl jejich společný obraz v selfie kameře foťáku. Ten zranitelný náklon hlavy v kontrastu s majetnickou rukou. Spíš to bylo až moc perfektní. Ale něco v něm poslalo všechny pochyby do háje - udělá to z hecu, když bude muset. A tak prosmýkl ruku za Hwa.
“Oh, tahle je dobrá,” zkonstatoval Seonghwa, když pořídil asi pátou fotku. Narovnal se a poslal ji Hongjoonovi, prsty přesto několikrát pohladil koleno. Mohl to být bezděčný pohyb, Hongjoong se každopádně díval upřeně do telefnu, jen ne na něj.
“Řeknu o tom ostatním.” Dveře se zavřely s tichým klapnutím.
Hongjoong se svalil na postel. Měl pocit, že mu hoří uši, jako by mu bylo třináct. Právě učinil nejjednodušší a zároveň nejtěžší rozhodnutí svojí kariéry. Prohlédl si tu fotku - měl na ní lehce natočenou hlavu stranou, jako by se chystal vtisknout polibek do tmavých vlasů. Rozhodně existovaly i víc zavádějící fotky, ale tahle… tahle byla na první pohled uvolněná. Dobrovolně blízká.
Hongjoong ji přidal na instagram a v popisu se vyjádřil k tomu, že nikdo z nich neschvaluje ani nepodporuje žádné slovní napadání členů ani jiných skupin lidí. Možná byl o něco ostřejší než obvykle, ale přesto pečlivě vynechal odpovědi na otázky, které fanouškům vyvstanou i z téhle fotografie. V tuhle chvíli měl pocit, že je ani sám nezná.
**MEME Intermezzo**
Seonghwa: Chci víc veršů v nové písni
Hongjoong: *natahující k němu otevřenou dlaň*
Seonghwa: *pokládající mu tvář do dlaně jako koťátko* Takhle?
Hongjoong, který si myslel, že to je univerzální “zaplať mi” gesto, lámajícím se hlasem: Cokoliv si přeješ
****
Uběhlo sedm dní plných fotek a videí, kdy mohl Seonghwu držet, jak se mu zachtělo. A Hwa se pokaždé tak starostlivě ptal, jestli je to v pořádku, zatímco Hongjoongovi připadalo, že zneužívá privilegium důvěry. Ptal by se takhle a vyhrnoval mu prsty tričko a obkročmo mu sedal na klín, kdyby věděl, jak moc si to Hongjoong užívá?
Fandom měl rozhodně jasno. Jedna fotka sansangu se brzy přestala probírat, nahrazená novým materiálem přímo od MATZ.
A potom se Hongjoong dozvěděl, že se Seonghwa chce odstěhovat. A dozvěděl nebylo to správné slovo. Nikdo za ním nepřišel. Nenastaly debaty, organizace, vysvětlení. Nikdo mu to neřekl. Ne oficiálně. Místo toho si zapomněl v tréninkové místnosti sluchátka, a když se pro ně vrátil, zarazil ho Seoghwův melodický hlas za dveřmi.
“Odstěhuju se. Stejně to k tomu směřuje.”
Hongjoong zůstal stát s rukou na klice. Srdce se mu rozbušilo.
“To se bude těžko vysvětlovat,” odpověděl zevnitř San zamyšleně.
Seonghwa hlasitě povzdechl. “Já vím, ale nevidím jinou možnost. Budeme opatrní. Vždycky jsme byli.”
Hongjoong se obrátil a naštvaně odešel do svého pokoje. Na sluchátkách nezáleželo. Mohl si kdykoliv pořídit nové. Ale nového kamaráda si pořizovat nechtěl. Bylo to absurdní. Měl by být první, komu se Hwa svěří - s čímkoliv, se vším.
Hwa teď sdílel pokoj s Yeosangem, takže Hongjoong nepochyboval, že to dělá kvůli nim. Vymění se se Sanem. Aby hrdličky mohly do jednoho hnízdečka. Nebylo to fér. Když naštvaně dusal chodbou, byl si naprosto jistý, že by chtěl stejnou šanci. Svůj vlastní moment tajemství prozrazeného v blikajících zaprášených žárovkách. A aby někdo udělal všechno proto, aby si to tajemství směl co nejdéle nechat.
Žárlivost se usadila v jeho povytažených koutcích a uštěpačných poznámkách a prostě moc nevěděl, jak se jí zbavit.
Celých dalších sedm dní sám sebe přesvědčoval, že má právo to vědět, že jako kapitán takové věci potřebuje vědět. Seonghwa se mu stále nesvěřil. A tak předstíral, že o ničem neví. Přesvědčoval se tak úspěšně, že věřil, že to je jediný důvod, proč se energicky vrhá do tréninků, až se večer nemůže únavou snad ani pohnout, a proč si znovu obarvil vlasy. Proč jeho playlist najednou přehrává víc smutných písniček než obvykle. Proč zamračeně sleduje každý úsměv, který Seonghwa věnuje někomu jinému.
Tahle bublina sebeobelhávání praskla - nevyhnutelně a bez překvapení - na interview oznamujícímu comeback. S jeho vínově zbarveným impulzivním rozhodnutím na jeho hlavě. Mohl jenom děkovat sám sobě, že má outfit v černo oranžových barvách, a tudíž to nevypadá jako úplná katastrofa.
“Tahle poslední otázka je přímo na kapitána,” začala moderátorka.
Wooyoung na druhé straně dlouhého stolu se naklonil k Hwa a něco mu naléhavě šeptal.
“- takže jste se aktivně podílel na vytvoření současných kostýmů - “
Seonghwa se lehce odsunul a rukama šátral na zadní straně Wooyoungovy židle, zatímco ten se otáčel hned na jednu, hned na druhou stranu. Hoongjoong nedokázal pořádně zahlédnout, co se děje, ale zdálo se, že jeden z mnoha zipů na Seonghwově kostýmu se chytil do krajky na Wooyoungově kalhotách.
“- v tolika silných barevných kombinacích - “
Ozvalo se tiché trhnutí a Wooyoung prakticky poskočil na své židli. Seonghwa ho poplácal po noze s nečitelným výrazem, a pak se opět zaměřil na moderátorku.
“- čeho jsou barvy propojené?”
Teď se naopak Seonghwa zadíval nečitelným pohledem přímo na něj. Pomalu zvedl ruku a plynule rozepnul zip vedoucí až nad bok. Rozparek se svezl mezi jeho stehna. Hongjoong podvědomě stiskl spodní ret mezi zuby.
V sále to vybuchlo výskáním a smíchem. San na kapitána vedle sebe pohlédl a chopil se místo něj mikrofonu. Interview krátce na to naštěstí skončilo.
Hongjoong za všechny poděkoval, ale jeho hlas nezněl příliš upřímně ani jemu. Oh ne, iritovalo ho, že ho taková provokace rozhodila, že teď myslel na všechny zipy na Seonghwově kostýmu.
“Vypadám dobře?” zeptal se Hwa nejistě, když se řadili na focení. Postavil se čelem k němu, rozparek odhalující celou dlouhou, štíhlou nohu a bok. Prakticky žadonící o kompliment, na které byl i v jejich současné situaci Hongjoong skoupý.
Hongjoong uhnul očima. Pohled mu padl na Sana, který s oddaností středověkého rytíře právě uvazoval mašličku na rukávu Yeosangovy košile. Stáli od sebe na vzdálenost paže, ale vzduch mezi nimi by nejspíš spálil na prach každého, kdo by se jen zkusil přiblížit.
Vážně, nefér - chtěl, aby i oni měli něco tak reálného.
Uchopil Seonghwu v pase a obrátil ho na kamery a foťáky novinářů, prsty rozprostřené na boku jako výstražná teritoriální značka. Jen ať mu to teď kdokoliv zkusí zakázat.
“Vypadáš jako něco, co bych si nejradši dal jako dezert.”
Seonghwa přidušeně odfrkl a lehce ho šťouchl loktem, ale Hongjoongovi neušlo, jak se v jeho držení uvolnil. Foťáky a telefony blikaly, srdce z dlaní a úsměvy, a Hongjoong věděl, že láska nedává člověku na výběr.
*****
Po schůzce s manažerským týmem se Hongjoong netěšil na nic jiného, než se zavřít v ložnici a aspoň hodinu s nikým a na nikoho nemluvit. Když otevřel dveře, Seonghwa vzhlédnul z podlahy jako zaskočené zvíře schované v trávě z krabic a věcí srovnaných na úhledné hromádky. Kabát měl složený na jediné posteli v místnosti.
Hongjoong za sebou zavřel dveře. Vzduch skoro hmatatelně ztěžkl nevyslovenými věcmi.
Seonghwa vstal, posadil se na postel a poklepal rukou vedle sebe. Hongjoong neochotně poslechl, ale zůstal dostatečně daleko, jako by potřeboval případnou bezpečnou vzdálenost na útěk.
“Proč jsi nic neřekl?” zeptal se konečně, když ticho trvalo moc dlouho. “Celou dobu jsem si myslel, že se nastěhuješ do pokoje místo Yeosanga.”
“Celou dobu?”
Hongjoong nespokojeně mlaskl jazykem. Ty velké laní oči se od něj odvrátily, sklouzly po ložnici, jako by se snažily najít jakékoliv přijatelnější vysvětlení, než je pravda.
“Promiň. To byl původní plán, protože jsem si myslel, že tohle už by bylo moc.”
Hongjoong sebou podrážděně plácl na postel, aby se na něj nemusel podívat a aby měl pod sebou aspoň trochu solidní plochu, protože jinak měl pocit, že padá volným pádem. Čtrnáct dní, kdy na něj sahal a vlastně ani nemusel předstírat, jak blízko mu chce být. To bylo víc, než v co mohl doufat.
“Můžeme s tím přestat,” řekl s největším sebezapřením. “Pomůžu ti odnést krabice.”
“Hongjoong.”
Seonghwa ho uchopil za ruku a propetl s ním prsty. Pak se zvedl nad něj a přitlačil mu ruku do přikrývek, nekompromisně, ačkoliv stisk zůstal něžný jako jeho hlas. Stejně rozhodně vklínil stehno mezi jeho nohy.
“To je to poslední, co chci. Jenom jsem se bál přijít o naše přátelství.”
Hongjoong naprázdno polkl.
Z rozepnutého límečku Seonghwova kostýmu vyklouzl zlatý řetízek s písmeny MATZ. Zhoupl se před jamkou mezi klíčními kostmi, doplňující porcelánově medovou kůži, odrážející světlo a provokující. A tak se dalo popsat všechno mezi nimi. Hongjoong tu jiskru viděl vždycky - proto koneckonců tvořili MATZ - ale nikdy předtím ji nenechal hořet naplno. Teď jí nic nebránilo.
“Fajn, páč já mám tohohle přátelství po krk,” ušklíbnul se Hongjoong. Uchopil řetízek do zubů a stáhl Seonghwu k sobě.
Jejich rty se potkaly na půli cesty. Do jejich polibku se vepsalo nejen posledních čtrnáct dní, ale napětí letmých doteků střádaných za celé roky. Do měkkých pohybů. Do hlubokého staccata dechu. Do bezděky šeptaného “ještě”.
Hongjoong v tu chvíli nepochyboval - tohle byla jeho utopie, jeho halazie, jediný svět, který chtěl mít.